Lidi, ruch a špína

Do Váránasí se přesouváme nočním autobusem z Ágry, o které jsme psali v > minulém článku <. Jelikož dálkové autobusy zastavují cca 7 km od centra, musíme vzít za 150 rs (50 Kč) rikšu, která nám ulehčuje cestu. Čím blíže jsme centru, tím více přibývá lidí, zvířat, hluku a kolabující dopravy. Pozdější prodírání se davy lidí s těžkými bágly na zádech sice není úplně nejlepší kratochvíle, ale za chvíli jsme na ubytování a můžeme si odpočinout. Pokoj je malý, zašlý, s minimem světla, ale za to s maximem hluku zvenčí. Už jsme si ale tak nějak zvykli a začínáme přijímat Indii takovou, jaká je. Dáváme kafe na posilněnou a vyrážíme do centra.

Kremační Gháty

Naším prvním cílem je hinduistický chrám Kashi Vishwanath Mandir. V úzkých uličkách přeplněných lidmi není snadné najít vchod, a když se konečně dostáváme ke vstupní bráně, zjišťujeme, že vstupné stojí 600 rs/os., což nám připadá moc. Chvíli se jen tak motáme, než se nás chytá jeden Ind, který tvrdí, že nás provede po městě a rozhodně za to nechce peníze. Je nám naprosto jasné, jak to skončí, ale stejně nám to nedá a vyrážíme. Skrz nejzapadlejší uličky s pěknými malbami na zdech nás protahuje na kremační Manikarnika Ghat, kde nás předává kolegovi. Ten se také dušuje, že nechce žádné peníze a ochotně nám ukazuje nachystané hranice a některé plápolající nešťastníky, kteří už odcházejí hledat nirvánu.

Kremace tady probíhá nepřetržitě a za den jsou schopni spálit 200-300 těl. Každé tělo nechávají hořet tři hodiny a na jeho spálení je potřeba 40-60 kg dřeva. Samozřejmě uvedený čas nestačí na dokonalé shoření těla a popel se společně s ostatky vysypává od Gangy, čímž je zaručen odchod na onen lepší svět. Docela zajímavé je, že děti, lidi po nehodách, uštknutí hadem nebo nemocní (obecně ti, kteří nezemřeli přirozenou smrtí) se nespalují a jejich těla se hází do řeky rovnou. Přinesenému nebožtíkovi nejdříve omyjí nohy a hlavu v Ganze, poté se pronášejí modlitby a teprve až po rituálním obřadu je tělo zapáleno. A stejně jako v > nepálském Káthmándú <, i tady jsou pod gháty hledači pokladů, kteří loví z řeky šperky ze spálených těl. Je to opravdu silný zážitek vidět mladé kluky po pás ve vodě, ve které se brodí v tlejících tělech pro pár rupií.

Nic není zadarmo

Povídání je zajímavé a na závěr dostáváme požehnání popelem z 3000 let starého ohně, který tady nepřetržitě udržují pro zapalování těl. Když už se chystáme odejít, přichází ještě informace o tom, kolik stojí dřevo na spalování. Kilo obyčejného dřeva údajně stojí 1500 rs (cca 450 Kč), ale pokud si chce člověk připlatit, tak až 90 000 rs (27 000 Kč). Jelikož umírající chudáci ve vedlejším hospici nemají žádné příbuzné, je po nás vyžadován příspěvek. Bohužel otázka zní, „kolik kg dřeva koupíte?“ Během chvilky se původní výklad zdarma mění na dost nepříjemný nátlak, že bychom měli koupit okolo 10 kg dřeva (4500 Kč). Náš samozvaný průvodce nechce pochopit, že nejsme bohatí Američané, a tak necháváme 500 rs a rychle odcházíme.

Tip: platí to asi všude na světě, že málokterá věc je zadarmo. Je proto třeba být obezřetný na pouliční nabídky, prodejce a samozvané průvodce.

Procházka podél Gangy a plavba lodí

Bylo nám to předem jasné, že to takto skončí, takže se tím nenecháváme moc rozhodit a vydáváme se podél Gangy směrem na jih. Jeden ghat (schodiště) střídá druhý a na všech se děje něco zajímavého. Praní prádla, koupání ve svaté řece, lodní výlety nebo třeba jen prodej suvenýrů. Podél Gangy se zkrátka stále něco děje. My docházíme až na konec ke Assi Ghat, kde opouštíme řeku a vydáváme se do centra města. Celkově můžeme říct, že tady mají zatím nejlepší suvenýry z celé Indie a pořád máme tendenci kupovat nějaké náramky. Kromě suvenýrů stojí za prohlídku červený opičí chrám Shri Dunga Temple. Normálně by byl stejný jako všechny ostatní, ale tím, že má zlatou svatyni a sytě červené barvu, je naprosto jedinečný.

Abychom nemuseli šlapat stejnou cestou zpět, rozhodujeme se pro plavbu lodí. Nejprve na nás zkouší všechny možné přemrštěné ceny, ale po chvilce se nám daří ukecat jednosměrný lístek za 100 rs/os., a už si užíváme pohledy na město z řeky. Je to nádherná podívaná, kterou můžeme při zapadajícím slunci jen doporučit, a dokonce nám přistavují poblíž kremačních ghátů. Celá plavba podél ghátů trvá okolo 20 minut a za 30 Kč je to ideální aktivita. Na pokoji si pak dáváme krátkou pauzu od ruchu města, než se vydáváme na večerní ceremoniál.

Festival Ganga Aarti

Ceremoniál Ganga Aarti nebo taky Ganga Puja je každodenní rituál díkuvzdání bohyni Ganze konající se na ghátech podél řeky. Řada ustrojených mužů nejprve zahajuje ceremoniál cinkáním zvonců a poté pokračují choreografickým máváním kadidly, svícny s plápolajícími svíčkami, vějíři, a to vše za doprovodu hudby. Je to zajímavá podívaná, která má svou jedinečnou atmosféru. Po rituálů ještě pouštíme do proudu řeky zapálenou svíčku pro splnění přání a pak už se vracíme na pokoj.

Tip: ceremoniál začíná kolem 18:00 a trvá zhruba hodinu. Určitě se vyplatí přijít včas a zabrat si místo, jelikož návštěvnost je vysoká.

Nesporná výhoda Indie

Nespornou výhodou Indie jsou její nízké ceny. Snídaně (kafe, vejce a brambory) za 120 rs (cca 36 Kč) nebo samostatné espresso za 50 rs (15 Kč). Za to by u nás člověk skoro neměl ani to kafe. A pro představu nás včerejší večeře dohromady stála cca 90 Kč. Za špagety se sýrem a curry se zeleninou a chapati je to úplně na pohodu. Plní sil pak vyrážíme na další procházku a dnes volíme směr po proudu řeky směrem k železničnímu mostu. Město je tu klidnější a člověk má více prostoru na obdivování dalších nástěnných maleb. Za mostem u velkých soch dlaní se pomalu stáčíme zpět a zbytek dne už převážně trávíme přípravou na zítřejší den. Čeká nás totiž 27hodinový vánoční přesun vlakem do indické metropole Bombaj, ze které pak budeme pokračovat dále na jih do přímořského státu Goa. Ale o tom až příště.

Kam dál?

V Indii jsme navštívili spoustu dalších míst. Ať už jedná o její hlavní město > Nové Dillí <, největší stát > Rádžasthán <, monumentální > Tádž Mahal < nebo posvátné město sikhů > Amritsar <. A určitě nezapomeňte mrknout také na naše články z  > Nepálu <.

Mrkněte na naše video!

Posvátné město Váránasí jsme zpracovali do videa společně s Tádž Mahalem. Tak neváhejte a mrkněte na to.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Posvátné město Váránasí se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Ve článku najdete kromě našich zážitků také spoustu praktických rad a tipů.

Cestování vlakem v Indii

Do Ágry se přesunujeme vlakem z národního parku Ranthambore, o kterém jsme psali v > minulém článku <. Cestování železniční dopravou patří v Indii k velkým zážitkům a dnes je to naše poprvé. Lístek se nám po poměrně složité registraci podařilo koupit online a také nástupiště trefujeme na první dobrou. Nádraží v městečku Sawai Madhopur naštěstí není velké. Ačkoliv vlak vyjel už včera, má jen 5 minut zpoždění, což je nic. Díky cedulím víme, kde zhruba přistaví náš vagón, což je super, protože běhat od lokomotivy až na konec vlaku a hledat náš vagón by byl doslova běh na dlouhou trať. Na nastoupení máme jen chvilku a díky aplikace víme i čísla našich lehátek. Indové sdílející obvykle jedno lehátko samozřejmě využili naší dosavadní nepřítomnosti, ale bohužel je musíme vyšoupnout.

Tip: jízdenky na indické vlaky koupíte online > zde <.

Cesta by měla trvat jen 4 hodiny, takže jsme si koupili nejnižší spací třídu zvanou „sleeper“. Lehátka jsou tři nad sebou a člověk tedy nemá moc prostoru, ale daří se nám na ně vtěsnat i s báglama. Není je totiž kam dát, protože všude jsou zavazadla nebo lidi. Vagón je otevřený, 6 lehátek tvoří jakoby kupé a další dvě jsou naproti rovnoběžně s uličkou. Místo oken jsou mříže a nad hlavou máme větráky. Teď přes den je to příjemné, ale v noci tu musí být zima. Cesta utíká docela rychle a v 5 odpoledne vystupujeme v Ágře.

Ubytování v Ágře

Bývalé hlavní město Mughálské říše patří díky Tádž Mahalu k nejnavštěvovanějším městům Indie. Není se tedy čemu divit, že zdejší šmelináři to zkouší na turisty a drobné podvůdky jsou již tak známé, že o nich píše i průvodce Lonely Planet. První rikšácké supy tedy s díky odmítáme a odvoz si domlouváme až pár set metrů od nádraží. Na ubytování to máme cca 6 km a cena 150 rs nám připadá férová. Náš pokoj vypadá pěkně. Máme velkou kruhovou postel, vlastní koupelnu a hned kousek od našich dveří je střešní restaurace s výhledem na Tádž Mahal. Ten si ale necháváme na zítra a dnes už stíháme jen večeři na střeše.

Tip: pohodové ubytování za cenu okolo 1000 rs nabízí Sai Palace Guesthouse. K Tádž Mahalu je to jen 5 minut chůze.

Monumentální Tádž Mahal

Jeden ze sedmi novodobých divů světa ročně navštíví až 10 miliónů lidí. Abychom se vyhnuli davům, vstáváme už v 6 ráno a kolem sedmé jsme u brány. Takhle brzy je ještě opar, takže na kávě chvíli čekáme, než bude ten pravý čas jít dovnitř. Lístky máme za 1100 rs/os. bez vstupu do mauzolea (jinak 1300 rs) a východní bránou vstupujeme dovnitř. Na indické poměry tady zatím nejsou lidi, takže během chvilky jsme u Tádže a můžeme si jej fotit ze všech stran. Je to opravdu monumentální památka, která stojí za vidění.

Trochu na pováženou je to, jestli mělo smysl stavět 73 metrů vysokou stavbu jen kvůli uložení těla, ale očividně mogulu Šáhdžahánovi jeho manželka Mumtáz Mahal dost chyběla a chtěl ji vyjádřit poctu. Nám osobně by docela vadilo, že nám někdo postaví tak obrovskou budovu až po smrti. Sluníčko pomalu stoupá, mlha mizí a začíná se dělat teplo. Vánoce jsou za dveřmi a na severu Indie je po ránu chladno.

Tip: nenechte se u vstupu zlákat průvodci. Tádž Mahal s vámi rychle proběhnou a budou se vás snažit natlačit do nákupu suvenýrů. Cílem je za den provést co nejvíce lidí a získat provizi ze suvenýrů.

Zařizování autobusu

U Tádž Mahalu trávíme skoro dvě hodiny a pak se vracíme do naší střešní restaurace na snídani. Je příjemné, že Indové dělají i „zápaďácké“ snídaně, takže vejce na různé způsoby a toasty nejsou problém. Problém je pro nás sehnat jízdenky na další den do Váránasí. Vlaky jsou už plné a autobus nám nejde koupit online. Z nějakého důvodu to nechce vzít naši kartu. Jako vždy nám nezbývá nic jiného než vyrazit do ulic a doufat, že se to nějak vyřeší. A jako vždy to funguje. Stačí jen pár minut a narážíme na cestovní agenturu, kde pro nás lístky ihned zařizují. Akorát je to s poplatkem 300 rs (cca 90 Kč).

Tip: lístky na vlaky bývají často vyprodané. Je potřeba je rezervovat dopředu nebo pak využít noční autobusy, které jsou mnohdy pohodlnější.

Navštěvujeme „Baby Taj“

V Ágře jsou samozřejmě k vidění i jiné památky než Tádž Mahal a přes klidné zahrady Shahjahan Garden procházíme k pevnosti Agra Fort, která je také zapsána na seznamu UNESCO. Bohužel si vybíráme špatný směr a začínáme ji obcházet z delší strany. Zjišťujeme to až zhruba po kilometru šlapání po hlavní silnici podél obvodové zdi a nechce se nám vracet zpátky, takže rovnou pokračujeme k hrobce I’timad ud Daulah’s Tomb. Cesta je docela nezáživná a jediné, co nám zvedá náladu, je pohled z mostu přes řeku Yamuna. Na bahnitých březích suší několik lidí desítky povlečení a prostěradel. Skoro to vypadá na hotelovou prádelnu a vlastně si už ani nestěžujeme, že ve většině případů postele na našich pokojích nebyly nově povlečené.

U vstupu do „Baby Taj“ po nás opět chtějí vstupné, které je mnohonásobně vyšší než pro místní, a po 10 minutovém neúspěšném zkoušení nákupu online (100 rs sleva), bereme lístek za 300 rs/os. z pokladny. Mauzoleum nechala pro svého otce postavit panovnice Nūr Jahān a v porovnání s Tádžem je opravdu malé, roztomilé a není tady tolik lidí. Jen je škoda, že už jsme toho viděli hodně a člověk není tak nadšený. Normálně bychom už vstup asi ani neplatili, ale když jsme sem šlapali 6 km úplně nesmyslnou trasou, tak jsme dovnitř prostě museli jít.

Objevujeme staré město

Pro návrat zpět do centra volíme tuk tuk a k mému úžasu se mi daří vyhádat odvoz k mešitě Jama Masjid za 60 rs, což v přepočtu vychází asi na 10 Kč za kilometr. Je fajn, že tady není placený vstup a zrovna probíhá modlitba, takže si nás nikdo nevšímá a naopak si my všímáme místních. Po východu z mešity máme s Míšou dnes již několikátou ostřejší výměnu názorů, při které nás pozoruje půlka ulice. Míša se zase bojí a chce jít rovnou k pevnosti, ale já bych naopak prošmejdil zdejší bazary a temné uličky, kterých je staré město plné. Nakonec se mi daří ji přesvědčit a jako první jdeme konečně na oběd. Za 150 rs (50 Kč) máme vegetarianské chow mein (čínské nudle) a pav bhaji (zeleninová omáčka s „houskou“). Je to pořádně ostré, ale naše srdce plesá nad tou cenou.

Po jídle procházíme hlavní nákupní ulici se všelijakými krámky, až se stáčíme někam do úzkých uliček, kde zase člověk narazí na všechno možné. Nejvíce nás překvapuje stoka, kompletně zanesená odpadky. Tolik bordelu na jednom místě jsme ještě nikdy neviděli a k tomu ta spousta zvířat. Kozy, krávy, psi a opice jsou úplně všude. Celkově je v Agře nějak nezvykle moc opic, a dokonce jedna byla i u nás na terase. Jen kousek dál zase člověk narazí na několik krámů, které fungují jako něco mezi jatkami a masnou. Venku jsou rozestaveny kraví hlavy a nohy, ze kterých chlapi postupně odřezávají kopyta a zbytky masa. Samozřejmě nic není v lednici a vše se oplachuje v jedné misce s vodou. Míše z toho není dobře a utíká napřed, ale já čumím jako puk. Pro kluka z města je to něco úžasného a nepochopitelného.

Tip: staré město nabízí opravdu netradiční věci k vidění.

Pevnost Ágra

 Cestou na pokoj se stavujeme u pevnosti, ale nějak už nás to dovnitř netáhne. Pevnosti jsme už viděli v > Novém Dillí < a nechce se nám platit další přemrštěné vstupné. Fotíme ji tedy jen zvenčí a pozornost věnujeme spíše slumu, který se rozkládá hned vedle pevnosti. To jsou ty indické kontrasty a rozporuplnost Ágry. Stejně jako včera máme i dnes večeři u nás na ubytování a Míša si opět vychutnává Navratan Korma, což je asi nejkontroverznější curry, jaké jsme kdy v Asii ochutnali. Zelenina, oříšky, ale i ovoce, rozinky a kokosové mléko. Má to takovou sladkou chuť a je to docela šílený pokrm. Já naopak zůstávám u tradičního kuřecího thali a jako dezert si u pouličního prodejce kupujeme papáju.

Trochu nervů na závěr

Výhodou guesthousů a homestay je to, že majitelé mají k hostům lepší a osobnější přístup. Díky tomu můžeme další den zůstat na terase a využívat zázemí ubytování, přestože máme check-out v 10. Autobus do Váránasí odjíždí až večer, takže ještě stíháme procházku po parku nedaleko Tádže, ale nic moc tu není a 150 rs/os. vynakládáme zbytečně. Kolem půl 6. se pak se všemi věcmi vydáváme na 3,5 km dlouhý pochod na místo, odkud by měl jet náš bus. Nebylo nám to úplně jasné, ale prodejce v agentuře nás předtím ubezpečil, že je to tady.

Ještěže chodíme všude o něco dříve, protože jinak by nás z toho omylo. Samozřejmě nikde v okolí náš bus není a musíme se ptát místňáků na radu. Ti po telefonu zjišťují, že autobus přistaví někde úplně jinde, takže bereme za 100 rs rikšu a už za tmy navigujeme řidiče na místo, kde by to asi mělo být. Naštěstí to zase dopadá dobře a dostáváme se do agentury, odkud bus pojede. Sice má asi 30 min zpoždění a další čas ztrácíme tím, že po 15 minutách jízdy děláme skoro hodinovou pauzu na večeři, ale hlavní je, že máme svou spací kóji a dobrý směr. Míříme do Váránasí…

Kam dál?

O Váránasí a dalších místech, která jsme v Indii navštívili, pro vás již brzo připravíme článek. Mezitím si můžete přečíst články o > Novém Dillí <, hlavním městě Indie, o > posvátném městě Sikhů – Amritsaru < nebo o > Rádžasthánu, největším státě Indie <.

Mrkněte na naše video!

Rozporuplná Ágra a monumentální Tádž Mahal, určitě budou patřit k vašim oblíbeným místům. Společně s návštěvou města Váránasí jsme je zpracovali do videa níže.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Rozporuplná Ágra a monumentální Tádž Mahal se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Mimo našich zážitků najdete ve článku také spoustu praktických rad a tipů.

Modré město Jodhpur

Po celonoční cestě autobusem vystupujeme v Jodhpuru. Okamžitě se na nás slítají rikšáci s nabídkou odvozu, hotelů a všeho možného. My už máme ubytování zajištěné dopředu přes booking.com, takže s díky odmítáme a vyrážíme. Na první pohled je město stejné jako všude jinde, ale jakmile se dostáváme blíže k pevnosti, začíná to být pěkné. Jodhpur má přezdívku modré město, podle modrých domů stojících převážně pod hlavní pevností Mehrangarh. Tady taky stojí naše ubytování Tanu Guest House. Majitel je příjemný a jako první si dáváme kafe na střešní terase s výhledem na město.

Tip: Tanu Guest House je skromné ubytování za dobrou cenu a s milým hostitelem.

Pevnost Mehrangarh Fort

Pevnost Mehrangarh je hlavní památkou města, viditelná ze všech stran, takže hned po kávičce vyrážíme na prohlídku. Stačí jen pár minut procházení úzkými ulicemi mezi modrými domy, trocha schodů a jsme u pevnosti. Vstupné je pro cizince 600 rs/os. a již na první pohled je zřejmé, že se jedná o jednu z největších pevností Indie. Procházíme rozsáhlý areál, pozorujeme město z vyhlídek a obdivujeme dobový nábytek v muzejní části. Nejvíce nás ale stejně pevnost fascinuje zvenčí, a tak později stoupáme na protější vyhlídku Singhoria Hill, odkud ji máme v celé své kráse. Zajímavé je, že na jedné straně stojí pevnost s miliónovým městem pod ní a na druhé straně už začíná poušť. Stejně tak i kolem nás už roste několik kaktusů.

Tip: z pevnosti je moc pěkný výhled na celé město.

Památník Jaswant Thada

Jen kousek od pevnosti vyzařuje do okolí bílý památník Jaswant Thada. Z dálky vypadá jako malý zámeček a vstupné je 50 rs/os. Opět nás nepřestává udivovat, jak jsou všechny místní památky propracované do úplného detailu a každý kousek mramorového památníku je umělecky zpracovaný. Moc pěkná vzpomínka na maharádžu Džasvant Singha II. Od památníku se vracíme zpět do centra, kde procházíme trhy v okolí hodinové věže a večeři dáváme u nás na střeše s výhledem na osvícenou pevnost.

Tip: určitě prozkoumejte modré uličky přímo pod pevností.

Problémy běžného cestovatele

Náš další den v Jodhpuru není zrovna šťastný. Nejprve lítáme po autobusáku a snažíme se zjistit, odkud jede zítra bus do Jaipuru. Nikdo nám moc nerozumí a posílají nás z jedné strany nádraží na druhou. Až po 20 minutách se nám konečně daří narazit na snad jedinou paní, která umí anglicky a pomáhá nám zařídit lístek. Pak trávíme nějaký čas neúspěšným hledáním paláce Raika Bagh a podobně se nám daří také s palácem Umaid Bhawan. Největší soukromá rezidence světa se 347 pokoji nás pochopitelně láká k prohlídce. Jak ale později zjišťujeme, tak přímá přístupová cesta je pouze pro hotelové hosty a běžní smrtelníci musí jít na okolo, což znamená objížďku 6 km a musíme využít rikšu. Po příjezdu zjišťujeme, že abychom mohli jít k paláci a udělat si fotku, je nutné si koupit vstupenku do muzea, na což už nemáme náladu.

Nezbývá nám tedy nic jiného, než si vzít zase rikšu zpět do centra. Aneb jak jsme vyhodili 400 rs a nic neviděli. Možná bychom příště měli více číst na internetu, ale při půlročním cestování a takové spoustě navštívených míst nám to přijde nereálné mít vše dopodrobna nastudované. I tak nás ale Jodhpur nezklamal a odjíždíme z něj s dobrým pocitem. 280 km dlouhá cesta do Jaisalmeru nám trvá necelých 6 hodin. Silnice jsou tu poměrně rovné, takže jízda ve starém oprýskaném buse narvaném místními není tak náročná jako v > Nepálu <.

Tip: místní doprava v Indii je zážitková a poměrně levná. Skoro 300 km nás státním autobusem stálo okolo 70 Kč.

Zlatý Jaisalmer se zlatými lidmi

Díky pískovce, ze kterého je město postaveno, se Jaisalmeru přezdívá zlaté město. Stejně jako v Jodhpuru, i tady je hlavní dominantou města pevnost, ale tentokrát člověka nadchne spíše historické městečko uvnitř pevnosti než pevnost samotná. Kromě ní stojí za zmínku také bývalé panské domy přezdívané „Haveli“. Ze všech našich navštívených měst v Indii byl Jaisalmer s půl miliónem obyvatel nejmenší a měl pro nás největší kouzlo. Ať už to bylo kvůli orientálnímu nádechu nebo našemu zlatému hostiteli Rádžovi, který se o nás postaral od začátku až do konce.

Rádža je opravdu výjimečný člověk. Hned po příchodu nás nadšeně vítá, ukazuje nám pokoj a posílá nás na střechu s výhledem na zlatou pevnost. Dostáváme welcome coffee a svěží vyrážíme na prohlídku města. Ze svého polorozpadlého tuktuku s příhodnou přezdívkou ferrari nám ukazuje zajímavá místa města, zve nás na masala tea, pomáhá nám zařídit indickou simku, ochutnáváme společně pakoru (smažená zelenina v těstíčku) a náš den zakončujeme u západu slunce na břehu Gadii Sagar Lake. Ani ve snu by nás nenapadlo, že tady budou mít po setmění tančící světelnou fontánu. Jako třešničku na dortu nás Rádža učí večer dělat tradiční placky chapati a po večeři společně sedíme na střeše u ohně. Vše kromě výletu je v ceně ubytování, kdy pokoj pro dva stojí 500 rs na noc (cca 150 Kč).

Tip: v Jaisalmeru určitě vyzkoušejte ubytování Traveler Stay s hostitelem Rádžou. Nebudete litovat.

Výlet do pouště

Rádža pro nás taky organizuje výlet na další den. Společně s řidičem a jednou italskou holčinou vyrážíme do Rádžovi rodné vesnice Chhatrel, kde se seznamujeme s jeho rodinou. V podstatě tady neprší, takže ne všechny místnosti jsou zastřešené a na uvítanou dostáváme oblíbený masala tea a pro hříšníka jako já, který nepije mléko, také kafe. Čekání na společný oběd si krátíme hraním s dětmi a malým kůzletem, které se narodilo před pár dny. Oběd máme pod širým nebem a kozí maso na kari a česneku je opravdu povedené. Jako přílohu samozřejmě dostáváme placky chapati. Po jídle se loučíme a před odjezdem ještě na 5 minut nakukujeme do místní školy. Děti z nás vypadají nadšené a určitě to není tím, že jsme s sebou donesli plno sladkostí. Učitelé jsou na nás také milí, ale příště prý můžeme radši donést propisky a sešity.

Tip: celý tento výlet organizovaný přes Rádžu nás stál 4500 rs (1500 Kč)/os.

Po boku velbloudů

Být ve třídě plné vysmátých mávajících dětí je radost, ale nás už čekají velbloudi, a tak se vydáváme jeepem dále. Přijde nám, že Indové jezdí mnohem pomaleji, než se o nich tvrdí. Ano, jezdí jako šílení, ale spíše tím způsobem, že se nedívají kolem sebe, dělají náhlé a nepromyšlené manévry a hodně troubí. S rychlostí to nemá moc společného. Kousek za vesnicí Pithala, nás už u silnice čeká camel man s velbloudy. Po rychlém seznámení dostáváme každý na starost jednoho velblouda a můžeme vyrazit. V rámci šetření jejich kloubů se holky shodly, že na nich nebudeme jezdit, takže následující 2 km velbloudi šlapou vedle nás.

I tak nás to ale baví od samého začátku. Přestože velbloudi každou chvíli vyvrhují potravu pro přežvykování a poměrně dost smrdí, jsou to nádherná zvířata a je to úžasné být tak blízko nich. Společně šlapeme pouští po jeep road a doprovodné auto pomalu popojíždí za námi. Občas se objeví nějaká lehce písečná část, ale jinak jsou tu převážně kamínky a pichlavé křoví. Po necelých 2 km uhýbáme z cesty a míříme na písečnou dunu. Je taková malá, nenápadná a jedna z mála v okolí, ale je super, že tady vůbec nikdo není. Tady budeme dnes kempovat.

Tip: jediným mínusem pouště Thar jsou větrné elektrárny všude kolem, ale s tím už se nějak dá smířit.

Noc na poušti

Zatímco zkoušíme jízdu na velbloudech a pozorujeme západ slunce, camel man společně s Rádžou a řidičem rozdělávají oheň, vaří čaj a chystají deky na spaní. Později dělají na ohni večeři a chutná to moc dobře. Recept je prostý. Cibule, chilli paprička, květák, hrášek, brambory, česnek, rajče, zázvor, k tomu kurkuma, mletý koriandr, další chilli a kmín. Všechno se to v jednom hrnci smíchá, opraží na oleji a podusí. Jako přílohu máme rýži a chapati. Po jídle všichni sedíme u ohně a pozorujeme vycházející měsíc. Dneska je úplněk, takže vše krásně vidíme včetně mizejících velbloudů. Ti taky mizí někam na véču. Aby neutekli moc daleko, mají rolničky a na noc zavázané nohy. Stejně je to úžasné zvíře, když spí jen 10 min denně a teď v zimě pije každých 3 – 5 dnů.

Východ slunce

Vstáváme rovnou na východ slunce a opět už pro nás mají připravený čaj a kafe. I Když jsme tu v půlce prosince, tak pod dekami bylo teplo a noc nemohla být lepší. Zajímavé je, že na jedné straně už rudý kotouč nastupuje na denní směnu a na druhé straně oblohy ještě svítí měsíc. K snídani máme toasty s marmeládou, banány, jablka, guavu a papáju. Pak už se bohužel musíme rozloučit s velbloudy a odjíždíme jeepem na ubytování. Před vyjetím z pouště ještě potkáváme skupinu polodivokých velbloudů, kteří údajně někomu patří, ale žijí si tady svým vlastním životem.

Jezerní město Udaipur

Jaisalmer a hlavně výlet do pouště na nás udělal velký dojem, ale je třeba se posunout zase o kousek dál. Naším dalším cílem je „jezerní město“ Udaipur, kam se opět přesouváme nočním autobusem. Opět se nám vyplácí spát v „homestay“, kde nám majitel umožňuje dřívější check-in a my se můžeme před prohlídkou města na chvíli dospat. Jako první pak navštěvujeme chrám Jagdish Temple, který je zasvěcený bohu Vishnu. Zrovna tady probíhají modlitby a vypadá to docela pěkně. Hned vedle je opět zdarma přístupný o trochu menší chrám a pak už se neúspěšně snažíme dostat ke Královskému paláci nebo panskému domu Bagore Ki Haveli. Všude chtějí vstupné, které se nám nechce platit, a navíc oba nemáme moc náladu na památky. Vlastně jsme dost unavení, trápí nás střevní obtíže a nemáme náladu na nic.

Tip: noční autobusy jsou ideálním řešením pro dlouhé přesuny. Člověk se na lůžku relativně vyspí, ušetří čas a cena za noční přejezd je okolo 1200 rs.

Chceme však město poznat, a tak po obědě pokračujeme v prohlídce. S těžkými břichy se nám nestoupá nejlépe, ovšem prudké stoupání po schodech na vyhlídku u paláce Shri Manshapurna Karni Mata Temple nám zpestřuje několik hulmanů. Hravě poskakují v korunách stromů nad námi a jednu samici s mládětem krmíme banánem. Výhled na město je překrásný a připadá nám to tady obrovské. Dvě jezera, kopce s chrámy a domy kam se podíváš. Jinak nám město přijde díky těm všem hotelům docela snobské a luxusní a možná právě proto se asi všem líbí. I to je asi jeden z důvodů, proč nás úplně neoslovilo. Jezero Pichola a palác jsou sice pěkné, ale množství lidí, motorek a hotelů už nás tolik nebaví.

Na skútru do okolí

Další den si půjčujeme skútr a po rychlé prohlídce zahrady Saheliyon ki Bari prcháme z města pryč. Indický provoz je sice šílený, ale nějak jsem si už zvykl v > Káthmándú < a moc mi to nevadí. Pravidlo mám jednoduché – kde je místo, tam je cesta. Na chvíli zastavujeme u jezera Badi Lake a pak pokračujeme dále do přírody. Je to fajn jezdit si po zapadlých silničkách, kde jsme skoro úplně sami. Člověk má pěkné výhledy na kopce, pozoruje místní život ve vesnicích, jezírka, políčka, palmy a jednou nám přes cestu přebíhá hulman. V tomto duchu projíždíme přes vesnice Dodawali, Karnali, Surana a přes kopec to stáčíme směrem na Raytu, kde uhýbáme dolů na jih. Tam se po projížďce kolem jezera napojujeme na hlavní a svižným tempem se vracíme směrem k Udaipuru.

Tip: půjčení skútru v Indii vyjde levně (cca 500 rs/den).

Ve městě člověk může jet většinou mezi 30-40 km/h, jinak je to o život, ale tady na hlavní fičíme „i“ 70 km/h. Více náš scootřík stejně nezvládne. Bohužel za výjezd k Monsoon Palace chtějí 500 rs na osobu, což nám připadá drahé, takže po pauze na ubytování zajíždíme za jezero Badi Lake, kde máme z takového malého vrcholku pěkný výhled na celé jezero a taky západ slunce. Na večer nemáme úplně štěstí. Během přecházení silnice se má drahá polovička nechává srazit scootrem a málem je z ní drahá čtvrtinka. Naštěstí to není nic vážného a je spíše v šoku než potlučená, ale bolí to. Taky v půjčovně z nás při vracení motorky nemají radost, protože jsme najezdili 150 km, což je mnohem více než očekávali. Musí se s tím ale nějak smířit.

Tip: v Black Pepper Home Stay mají levné ubytování, a hlavně skvělé jídlo.

Najdi si svůj autobus

Před každým nočním přesunem musíme nedobrovolně absolvovat bojovku jménem najdi si svůj autobus. Lísky máme většinou koupené dopředu ve stáncích, ale nikdy není úplně jasné, odkud bus pojede. Po 4 kilometrech šlapání přicházíme na kruhový objezd Reti Stand, ze kterého má náš bus odjíždět. Blbé je, že cca 500 m na všechny strany od kruháče stojí podél ulice autobusy. Sice máme na lístku napsanou SPZku našeho busu, ale nemáme tušení, kde ho hledat a ještě k tomu za tmy. Jako vždy v Indii, i teď se situace řeší za nás. Po chvilce hledání se ptáme taxikáře, ten nás přehazuje jinému maníkovi, který někam volá, domlouvá rikšu a odváží nás na správné místo. Tady nás zase svěřuje jiným lidem, kteří nás po půlhodince usazují na bus. Nemáme tušení, jak je to možné, ale funguje to.

Tip: lístky na autobusy můžete koupit v agenturních stáncích nebo online přes stránky > Makemytrip < nebo > Redbus <.

Růžové město Jaipur

Největší stát Indie Rádžasthán by nebyl kompletní bez města Jaipur. Růžové město je totiž hlavním městem Rádžasthánu a s počtem obyvatel okolo 3 miliónů také největším městem. Dokonce má i jednu linku metra, kterou se odvážíme do centra. Docela náhodou jsme zjistili, že za 1000 rs/os. se dá koupit dvoudenní lístek, který platí na několik památek. Za cca 300 Kč můžeme navštívit vyhlídkový minaret Iswari Minar Swarga Sali, observatoř Jantar Mantar zapsanou na seznamu UNESCO nebo růžový dům Hawa Mahal s 953 okny. Ten nám přijde ze všech památek nejkrásnější, ale v úzkých chodbách se dá s davy turistů jen těžko vyhnout, takže nejvíce si ho užíváme při obědě na terase protější restaurace. Za rychlou návštěvu stojí také muzeum Albert Hall, kde mají spoustu sošek, váz a koberců. Jen máme pocit, že skoro to samé je k vidění i v krámcích na ulici.

Skútrem po památkách

Další místa, která máme v hledáčku i komplexní vstupence, jsou už dále od centra, takže půjčujeme skútr a další den vyrážíme do snad nejhustšího provozu v Asii. Je to šílená změť aut, rikš a motorek, ale úspěšně se nám daří prokličkovat a kolem paláce Jal Mahal stojícím v jezeře Man Sagar Lake přejíždíme k Jantarovému paláci (Amber Fort). Jako většina památek Indie, i tento palác nás uchvacuje svou velkolepostí. Určitou atmosféru tomu dodávají i sloni, kteří vyváží líné turisty k paláci, aby nemuseli jako my šlapat po schodech. Nejsme úplně na památky, takže nás to více baví zvenčí než zevnitř a po chvilce pronikáme „tajnou“ chodbou k vyšší pevnosti Jaigarh Fort, kde je klid a pěkné výhledy na okolní kopce společně s Jantarovým palácem.

Tip: při řízení v Indii buďte maximálně obezřetní. Ignorace pravidel, jízda v protisměru a zvířata na silnici jsou tady na denním pořádku.

Jen kousek od paláce stojí zajímavá studna. Je hluboká až 200 m a kdysi fungovala jako zásobárna pitné vody a místo ke koupání nebo mytí nádobí. Dnes už je to žabinec, ale příkré obvodové schody vypadají pořád fajn a hlavně je kolem dost živo. Kozy, prasata, hulmani i krávy. Naším dalším místem je pevnost Nahargah stojící nad městem. Pevnost je sice rozsáhlá, ale kromě vyhlídkové střechy tady není nic moc k vidění. Po kochací pauze se tedy vracíme do centra na oběd a pak zkoušíme štěstí v opičím chrámu Galta Ji. Tady jsme jak oslíčku otřes se. 50 rs za parkování, 100 rs za vstup a další rupie by chtěli za fotografování a ideálně, abychom ještě koupili jídlo pro opice. Těch tady pobíhá nespočet a vyhlížejí turisty s dobrotami. Nějak se nám ale ta chátrající past na turisty nelíbí a ani chrám nestojí za to.

Zklamání v NP Ranthambore

V Jaipuru ještě navštěvujeme bílý chrám Birla Mandir, zasvěcený bohyni Lakshmi, a další den státním busem odjíždíme do Sawai Madhopur na okraji národního parku Ranthambore. Abychom se nemuseli dohadovat o ceně za odvoz s rikšákama, kteří žijí v domnění, že co běloch, to milionář, šlapeme 4 km po hlavní na ubytování pěšky. Jako vždy je potřeba si nejprve umýt záchod a koupelnu, ale pak už náš pokoj vypadá docela fajn. S  ubytovatelem pak později domlouváme objednání safari na zítra a doufáme, že nám nějaké pěkné na odpoledne zařídí. Člověk by si to rád udělal sám přes internet a měl by to o 600 rs/os. levnější, ale takhle na poslední chvíli už je všechno vyprodané.

Tip: NP Ranthambore je známý pro výskyt tygrů. Park je rozdělený do 10 zón a údajně jsou nejlepší na pozorování zóny 1-5. Na safari se jezdí ráno a odpoledne a ideální je rezervovat si místo předem na > webu <.

Další den bohužel zjišťujeme, že je náš pan majitel mimo a safari pro nás nerezervoval. Tím pádem už na dnešek není místo a nezbývá nám nic jiného než zůstat o den déle. V konečném důsledku o nic nejde, ale později toho budeme litovat. Jelikož v okolí není nic k vidění, krátíme si den pouze procházkou na oběd. Cestou zpět nás odchytávají děti z místní školy a zatahují nás dovnitř. Jednoduchou angličtinou se vyptávají, odkud jsme, jak se jmenujeme, co mám za auto, a jestli chodím do posilovny. Jinak si ale vzájemně moc nerozumíme a spíše je to o výměně úsměvů a pohledů. Asi nikdy ale nezapomene na to, jak Míša tančí před všemi do rytmu Trezoru od Káji Gotta. Vzájemná ukázka tanců a národních hitů prostě nesměla chybět.

Na výlet za tygry

Další den už máme safari rezervováno a ve 2 hodiny pro nás přijíždí velké terénní auto zvané Canter s otevřenou střechou, do kterého se vejde 20 lidí. Naštěstí nás vyzvedávají skoro jako první, takže máme možnost si zabrat sedadla hned vepředu. Postupně pak nabíráme další účastníky a před 3. už stojíme u brány do národního parku. Aut je tu samozřejmě hromada, ať už jeepů zvaných gypsy nebo stejných canterů. Po chvilce čekání, kdy se nám snaží vnutit klobouky a kšiltovky, vjíždíme konečně dovnitř. Nejprve je to zpevněná hlavnější cesta, ze které vidíme pár jezírek a jednoho menšího krokodýla, a pak uhýbáme do zóny 4. Právě tady se včera celý den pohybovali tři tygři, tak uvidíme, jestli budeme mít taky štěstí. Hned po chvilce potkáváme sambary indické. Vypadají opravdu majestátně a samci mají obrovská paroží. Jsou mnohem větší, než jeleni u nás, ale po minutě náš řidič odjíždí dále.

Za chvilku potkáváme další jeleny (axis indický), kteří jsou menší a tečkování. Vypadají moc pěkně, jenže my zase spěcháme a popojíždíme dále. Vypadá to, že se co nejdříve snaží najet k tygrům, takže jen z rychlosti pozorujeme hulmany a makaky, krokodýli bahenní a další jeleny. Kromě nich vidíme u jezera také divoká prasata. Některá z nich mají i kly. Pokračujeme dále po úzkých cestách lemovaných větvemi až na místo, kde stojí několik aut u takového potůčku připomínajícího větší kaluž. Tady prý skoro denně chodí tygřice s mláďaty. Chvilku čekáme, ale náš průvodce s řidičem čumí do mobilu nebo pospávají, místo toho, aby vyhlíželi zvířata v okolí. Pak najednou všichni rychle otáčí auta a švihem se vracíme asi půl km zpět. Jedno z tygřích mláďat prý volalo mámu (znělo to jako pták), ale bohužel není nic vidět. Trochu zklamaně už pokračujeme dále a nálada nestoupá.

Safari už příště ne

Silnice je hodně prašná, moc zvířat nevidíme, a když už je nějaký páv nebo jelen pěkně nastavený na fotku, tak náš řidič stejně nezastaví. Je to takový typicky indický jouda, který chce být všude první, ale když už nevidíme tygry, mohli jsme mít alespoň pěkné fotky jiných zvířat. Štěstí bohužel nemáme ani na leoparda nebo slony. Potkáváme jen jakési malé gazely a kočku bažinnou (jungle cat). Je to hodně malá cena útěchy. Před 5. se pomalu začínáme vracet zpátky a díky svižnému tempu a autům před námi jsme pěkně najezení prachu. Pořád nám nejde do hlavy, proč se průvodce ani trochu nerozhlíží a jezdíme v národním parku jako na závodech. Na každém ze tří míst, kam údajně tygři denně chodí, čekáme max. 5 minut, a když se nic neděje, jedeme dále. Jak by se taky mohlo něco dít, když je před námi hromada aut.

Je to škoda, že nás 4hodinový výlet stál 2500 rs/os. a moc zvířat jsme neviděli. Nejde tak ani o zvířata, jako o celkový přístup řidičů a průvodců. Nějaký zájem o zvířata nebo snaha o jejich nerušené pozorování jde absolutně mimo ně. Oba jsme se shodli, že příště už půjdeme jedině po svých v malé skupince, tak jak jsme to udělali v nepálské národním parku > Chitwan <.

Kam dál?

Největší stát Indie Rádžasthán na nás i přes zklamání ze safari udělal velký dojem a některá jeho místa patří k našim top zážitkům z Indie. Z dalších míst můžeme určitě doporučit posvátné město Sikhů > Amritsar <, hlavní město Indie > Nové Dillí < nebo města Ágra a Váránasí, o kterých pro vás brzo připravíme článek.

Mrkněte na naše video!

Chcete vidět, jak Míša trsá s indickými školáčky? Pak si pusťte naše video a koukejte až do konce 🙂

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Největší stát Indie Rádžasthán se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Ve článku najdete kromě našich zážitků, také spoustu praktických rad a tipů.

Kde se v Amritsaru ubytovat

Do Amritsaru, nejvýznamnějšího města indického svazového státu Paňdžáb, přijíždíme kolem 9. Máme sice asi hoďku zpoždění, ale ještě bychom klidně spali. Po velmi rušném ubytování v Dillí nám kolíbavý bus připadal jako luxusní hotel. Jen co vystupujeme, zařizujeme u stánků bus na další den a vyrážíme k ubytku. Náš Sukhmani Homestay je v takové úzké zapadlé ulici, kam by se člověk normálně bál jít, ale přesně jak psali na booking.com, náš majitel je milý, hodný a nápomocný. Dřívější check-in není problém, ihned nám pomáhá zařídit lístky na odpolední výlet na hranici s Pákistánem a informace o Zlatém paláci máme taky z první ruky. Za 870 rs (cca 260 Kč) ideální.

Tip: určitě můžeme doporučit ubytování Sukhmani Homestay. Pokoje jsou sice slabší, ale majitel i jeho syn jsou skvělí. Navíc je to jen 5 minut chůze ke Zlatému chrámu.

Zlatý palác Golden Temple

Stačí jen chvilka a stojíme na velkém náměstí, kde se před námi tyčí jedna ze čtyř bran do chrámového komplexu. Sluneční paprsky se ostře odráží od bílého mramoru a jako první nás čeká odložení bot (včetně ponožek). Na to tady mají speciální šatny a naštěstí to jde rychle. Další pravidlo pro vstup do komplexu nařizuje zakrytí hlavy, takže oba musíme nasadit šátky. U vchodu je několik univerzálních šátků na půjčení, ale z hygienických důvodů doporučujeme si přinést svoje. Pak už jen stačí si umýt ruce a chodidla a můžeme vstoupit dovnitř.

Chrámový komplex má čtvercový tvar a uprostřed je posvátné jezírko (sarovar) se samotným zlatým chrámem. Hari Mandir Sáhib (oficiální název chrámu) je propojený mostkem. Stojí na mramorovém podstavci a zbytek dvoupatrové stavby dotváří měděný plech, který je pozlacený několika tunami zlata. Gurudvára samozřejmě září na všechny strany a uchvacuje nás na první pohled. Uvnitř je uložena nejposvátnější kniha sikhismu a sbírka učení Guru Granth Sahib. My jako první obcházíme bazének s palácem dokola a pozorujeme stovky sikhů vykonávajících rituální koupel. Věří totiž, že voda v nádrži má obnovující síly a očišťuje karmu. Škoda jen, že zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř Zlatého chrámu, protože dlouhá fronta před ním je tak na dvě hodiny čekání.

Největší jídelna na světě

Místo toho jdeme vyzkoušet největší jídelnu na světě zvanou langar. Sikhové zde provozují komunitní kuchyň, která nakrmí každého bez ohledu na pohlaví, náboženství nebo původ, a denně je tu obslouženo kolem 100 000 lidí. Opravdu to tady je jako na běžícím páse. U vstupu dostáváme talíř a po chvilce jsme odvedeni do jídelny, kde nás usazují do dlouhé řady na zem. Kolem nás chodí sikhové a z plechových kbelíků naběračkami nandávají rýži, čočku, placky a sladkou rýži jako dezert. Není to zrovna estetické a chuťově dobré, ale určitě je to skvělý zážitek. Navíc vše tady funguje na principu dobrovolnictví a je to zdarma, takže o to víc si toho vážíme.

Tip: pokud máte zájem, můžete se také stát dobrovolníky a pomoct v kuchyni třeba s umýváním nádobí.

Smutný park Jallianwala Bagh

Nás už trochu tlačí čas, takže jen rychle nakukujeme do parku Jallianwala Bagh, kde stojí památník obětem nenásilného protestu za propuštění několika lídrů snažících se o nezávislost Indie. Až 1500 lidí bezdůvodně postříleli příslušníci Britské Indické armády 13. dubna 1919. Dodnes jsou zde ve zdech k vidění stopy po kulkách. Poněkud smutné na tom je, že jsme ze žádné takové události nepoučili a i v moderní době se dějí podobná zvěrstva.

Výlet na hranici Attari – Wagah

Z pochmurné nálady nás vytrhuje lehká nervozita z odjezdu autobusu. Ten si musíme správně najít na kruhovém objezdu s jezdeckou sochou Baba Deep Singh, jednoho z nejuznávanějších mučedníků v sikhismu. Naštěstí to jde i v ruchu Indie docela snadno a ve 2 můžeme vyrazit. Cesta dvoupatrovým autobusem s otevřenou střechou nás stojí něco málo přes 300 rs (90 Kč) na osobu. Přibližně 30 km na pákistánskou hranici zabere v hustém provozu okolo 1,5 h, ale vůbec nám to nevadí, protože se rozhlížíme kolem sebe a pozorujeme místní život. Na hranicích můžeme díky zahraničním pasům předběhnout dlouhé fronty Indů, a dokonce nás usazují na VIP místa tribuny.

Ceremoniál uzavírání hranic

Ceremoniál uzavírání hranic je známá show, která denně láká tisíce diváků. Symbol rivality obou zemí, ale i projev bratrství a spolupráce mezi oběma národy probíhá od roku 1959. Koná se každý den a začíná zhruba hodinu před západem slunce. Kolem 4. jsou tribuny plné a ceremoniál je zahájen. Na „naší“ indické straně nejprve tančí dámy v barevných hábitech, potom jsou na scéně vojačky točící s puškami jako mažoretky a následují pochodující vojáci. To vše za hlasité hudby a prokládáno hukotem a pokřikováním indických hesel typu „Hindustan Zindabad“ (Ať žije Indie!). Na pákistánské straně je publika o něco méně a taky mají trochu slabší rituál. Většina spočívá v nepřeberném množství otoček a mávání vlajkou.

Postupně přichází na scénu další vojáci, kteří různě pochodují a snaží se vykopnout nohy co nejvýše. Nejvíce se nám ale stejně líbí voják, který show uvádí a snaží se vyburcovat dav k co největšímu pokřiku, abychom byli hlasitější než pákistánská strana. Před 5. pak otevírají brány na hranici a vojáci dělají rituální pochodování na obou stranách současně. Následuje stažení vlajek, další pochodování, pokřiky a brány se zavírají. Nás pak čeká protlačení se davem k busu a po půl 6. se vydáváme autobusem zpět. Jsme tady začátkem prosince, takže v horním otevřeném patře už je po setmění docela zima.

Tip: na hraniční ceremoniál Attari – Wagah je nejlepší vyrazit dvoupatrovým autobusem „hop on hop off“. Lístky vám zarezervují na ubytování nebo se dají koupit u stánkových prodejců. Cena je okolo 300 rs. Možností jsou také sdílené taxi, ale ty jsou o něco dražší.

Rituál uzavírání Zlatého chrámu

Náš rušný den ještě nekončí a po večeři vyrážíme zpět do zlatého chrámu. Pořád toho nemáme dost (Míša už trochu jo) a jdeme se podívat na rituál jeho uzavírání (sukhasan). Během dne ve Zlatém paláci probíhá čtení ze svaté knihy Guru Granth Sahib a každý den je podle tradice kolem půl 10. večer kniha uzavřena a na nosítkách ji několik sikhů vynáší za zpěvu ven. Spolu s knihou se na pár hodin uzavírá také samotný chrám, ale v časných ranních hodinách je zase otevřen. I když k tomu nemáme úplně vztah, je to pro nás zase něco nového a jsme rádi, že jsme se i přes únavu odhodlali jít.

Zlatý chrám nám zůstává odepřen

Zlatý chrám se sice na noc uzavírá, ale kolem druhé ráno už je zase otevřený (celý komplex je jinak přístupný 24 h denně). Přes den se na jeho návštěvy stojí dlouhé fronty, a tak mám skvělý plán jít se tam podívat v noci. Budíček v půl 4. je krutý a vůbec se mi nechce vstávat. Je to ale moje poslední šance na nahlédnutí dovnitř, takže se překonávám a v polospánku vyrážím ke chrámu. Na ulicích různě polehávají lidi, psi a někteří jsou ještě/už vzhůru. Nejvíce jich pospává podél náměstí u vstupní brány do chrámového komplexu.

Stejně jako ve dne, i teď musím v šatně nechat boty, zakrýt si šátkem hlavu a v ledové vodě si umýt nohy. Chození boso po studeném mramoru člověka dostatečně probere, ale bohužel je to zbytečné. U vstupu do gurudváry je ještě delší fronta než ve dne. Chvilku zvažuju, že bych si ty dvě hodiny počkal, ale pak usuzuju, že spánek je mi milejší a vracím se zpět do postele. Škoda, mohl jsem si po všech těch bezesných nocích trochu odpočinout a zůstat spát, jenže kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to více.

Rozhledna Baba Atal Sahib

Snídani máme indickou. Dvě placky, ostrá čočka, stejně pálivé brambory a rajčatový salát s cibulí. To je pro nás doslova příliš ostrý start, protože jsme se sotva vzpamatovali z uvítacích střevních problémů v > Novém Dillí <. Nejhorší na tom je, že snídani máme v ceně, a čekáním na její dodání jsme ztratili hodinu. Alespoň to jistí banány, které se na ulici dají sehnat za pár kaček. Zklamanou, unavenou a naštvanou Míšu nechávám na pokoji a vydávám se na krátkou procházku k věži Baba Atal Sahib. Pro vstup platí stejná pravidla jako do palácového chrámu a po očistě stoupám točitými schody na 40 m vysokou mramorovou rozhlednu. Výhled je super. Krásně pod sebou mám Zlatý chrám a střechy okolních domů.

Tip: stejně jako do Golden Temple je i na rozhlednu vstup zdarma.

Vzpomínka na domov

S dobrou náladou se vracím na pokoj, kde nás čeká check-out. Je příjemné, že během celého pobytu v Asii nikdy majitelům nevadilo, když jsme si u nich nechali schované batohy. Vždy to bylo zdarma a bezpečné. Ještě máme skoro celý den na prohlídku města a nejprve zkoušíme park Ram Bagh Gardens. Kromě zelených papoušků alexandrů malých a veverek tady ale nic moc není. Za zmínku stojí skupinka mladých Indů, kteří mě za fotky nechávají posadit na jejich motorku. Do příště se budu muset naučit řadit, abych se při příští příležitosti alespoň rozjel.

Kousek od parku narážíme na Burger King a je to pro nás jasná volba. Trochu se stydíme, ale po dvou měsících v Asii už prahneme po připomínce Evropy. Za 380 rs (necelých 120 Kč) máme dva vegetariánské burgery, hranolky, dvě pepsi a dvě super zmrzliny se sušenkovým posypem. Je to příjemná změna a v pohodlných gaučích je radost sedět. Ze zmrzliny mám takovou radost, že ačkoliv jsem po překlimatizovaném autobuse a nočním chození na boso dost nachlazený, objednávám si ještě jednu.

Pevnost Gobindgarh Fort

Spokojení se přesouváme k pevnosti Gobindgarh Fort. Do pevnosti se platí vstup 400 rs/os. a jelikož Míšu lákají nabízené atrakce, jdeme dovnitř. Podobně jako ostatní pevnosti je uvnitř rozlehlá a prázdná, ale aktivity nám to vynahrazují. V ceně máme 7D kino s 20 minutovým animovaným příběhem, při kterém se s námi sedačky vrtí a občas nás něco šlehne přes nohy nebo kopne do zad. Mezi další lákadla patří jízda na dvoukole, střílení z luku, šipky, hod na koš nebo dva velbloudi, na kterých se kvůli naší váze nemůžeme projet. Jsou to sice takové aktivity pro děti, ale nás dva trouby to alespoň na chvilku odvádí od cestovního stereotypu. Jako poslední nahlížíme do mini muzea módy sikhhů, kde mají několik „outfitů“ a hlavně popisy všemožných druhů turbanů.

„Nepříjemný“ zážitek na závěr

Před vyzvednutím batohů ještě nahlížíme k paláci Shri Durgiana Mandir (Durgiana Temple), který je kopií Zlatého chrámu, akorát pro hinduisty. Stejně jako všechny kopie, i tato je o něco slabší, ale pokud máte čas, nakoukněte. Nás dnes večer čeká další přesun nočním autobusem, tentokrát do indického státu Rádžasthán. Kolem půl 7. jsme v kanceláři agentury, kde nás znuděný pracovník nechává čekat. Lístek jsme si koupili včera u stánkařů a moc nemáme potuchy, jak to v Indii funguje. Hlavou nám běží, jestli je ten naškrábaný kus papíru přezdívaný lístek vůbec platný, ale zatím to vypadá, že se nic neděje, takže jen sedíme a koukáme na indickou telku s hyperakčním pořadem ve stylu Walker Texas Ranger. Vypadá to, že agenturní zaměstnanec to fakt žere a naše otázky ohledně odjezdu busu ho dost obtěžují. Neumí anglicky, takže vždy jen mávne rukou, ať čekáme.

V půl 8., kdy jsme měli odjíždět, nás nakládají do tuk tuku s tím, že bus stojí někde 5 km odsud. Připraveni na všechny možné místní podvody, jim moc nevěříme, a striktně dáváme najevo, že odvoz platit nebudeme. Občas se totiž stává, že člověka rádi svezou za tučný poplatek k autobusu parkujícímu o pár set metrů vedle. Pak nás nechávají svému osudu a s řidičem vyrážíme kamsi skrz noční Amritsar. Zpětně jsou ty historky docela fajn, ale tyto momenty nesnáším. Zvláště, když bez vysvětlení najednou uhýbá do temné ulice. Aha, něco jen předává svému otci. Tak tentokrát nás asi nechtějí okrást. Po 20 minutách nás řidič vysazuje na výpadovce, kde podél krajnice stojí několik autobusů. Rukama a nohama se domlouváme s ostatními cestujícími, že náš bus přijede za chvíli a po pár minutách opravdu vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.

Kam dál?

Článek o Rádžasthánu a dalších místech Indie, která jsme navštívili, teprve připravujeme. Mezitím si můžete přečíst o top památkách v hlavním městě > Novém Dillí <, nebo několik článků z návštěvy sousedního > Nepálu <.

Mrkněte na naše video!

Určitě mrkněte na naše video, kde uvidíte celé posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem. Jedinečnou show na hraničním přechodu Attari – Wagah prostě musíte vidět.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Kromě hlavních památek najdete ve článku také naše zážitky, postřehy a tipy, na co si dát pozor.

První dojmy z města

Stačí jen 27 hodin v autobuse a jsme tady. V hlavním městě Indie. O Novém Dillí a Indii obecně se toho na internetu píše spousta. Hluk, prach, špína, smrad, podvůdky a lidé se záludnými úmysly na každém rohu. Z těch průvodců máme skoro až pocit, že se nás tu všichni budou snažit okrást. Na první pohled to ale vypadá celkem dobře. Žádné zácpy, skoro žádní lidi, paneláky, chodníky, zeleň a občas se během průjezdu městem ukáže i nějaký památník v monumentální velikosti. Do hotelu to máme ze zastávky cca 3,5 km, takže i přes Míšinu nevoli nasazujeme přervané bágly a vydáváme se vstříc betonové džungli.

Není to tak strašné, jak jsme čekali. Chodník máme skoro pro sebe, smrad žádný a provoz podobný jako v Nepálu. Čím se dostáváme více k hlavnímu vlakovému nádraží, tím roste počet lidí, stánkařů a odpadků, ale pořád je to něco, na co jsme dávno zvyklí z nepálského hlavního města Káthmándú. Jen je tu více lidí válejících se všude možně na zemi, mimo jiné i v odpadcích. Člověk neví, jestli jen spí nebo jsou mrtví, a ani to nehodláme zjišťovat. Spíš bychom tipovali, že jsou na nějakém fetu, protože někteří vypadají docela vysmátě. Míša si tu moc není jistá a řekl bych, že se i trochu bojí, ale to už tak s ní na poprvé asi je. Po příletu do Nepálu to bylo to samé.

Jak vypadá indický hotel?

Náš Klick Hotel International ležící ve čtvrti Paharganj je naštěstí jen trochu schovaný v úzkých temných přeplněných uličkách, takže se nemusíme pouštět moc „hluboko“. Později nám to už přijde normální, ale teď na poprvé máme pocit, že si na nás celá čtvrť ukazuje. Na recepci si musíme vyhádat snídani, kterou máme v ceně (360 Kč/noc) a můžeme se jít ubytovat. Pokoj je špinavý, všechno je takové zašlé, ve sprše jen studená voda a na povlečení lehké skvrny, ale za tu cenu toho moc nečekáme. Až později zjišťujeme, že v Indii se vyplatí spát v homestayích a guesthousech, které sice nejsou kvalitativně o moc lepší, ale jsou ještě levnější a majitelé se mnohem více starají. Hlavně, že tu s námi nebydlí žádná zvířátka, nebo o nich alespoň nevíme.

Noc je strašná. I když má ulice pod okny asi 4 m na šířku a není tam žádný provoz, tak projíždějící motorkáři prostě musí troubit. Stejně tak Indové mají potřebu neustále pokřikovat, psi musí nutně celou noc štěkat, a když kolem třetí ráno utichá kravál z ulice, začínají naši sousedé dělat bordel na hotelu. Po noci strávené v autobuse to je opravdu skvělá kombinace a nepomáhají ani špunty do uší. Stejně tak ani ranní čekání na snídani za moc nestojí. Každý máme toast zabalený v omeletě s chilli papričkami a nechutně sladké kafe. Příště se asi vykašlem na snídani v ceně. Zbytečně se kvůli tomu musí člověk dohadovat, každý se to snaží ošidit a v konečném výsledku vyjde levněji si snídani koupit někde bokem.

Tip: opravdu se vyplatí se ubytovávat v guesthousech a homestayích s dobrým hodnocením na booking.com. Naše doporučení je nebrat společnost OYO, pod níž spadá i Klick Hotel International.

Páteční mešita Jama Masjid

Dost bylo stěžování si, teď už konečně vyrážíme poznat město. Skrz ulice plné stánkařů, zvířat a zapletených drátů se vydáváme k hlavní mešitě Jama Masjid. Pořád někdo troubí, člověk se musí dívat kolem sebe, aby ho něco nepřejelo, a co chvíli nám někdo něco nabízí. Jsme totiž ve staré čtvrti, takže ulice jsou jiné, oproti novému městu. Přidává se k nám cyklorikšák, který neustále krouží kolem nás a snaží se nám nabídnout odvoz. Neúnavně jmenuje všechny možné památky a místa, kam by nás mohl zavést, ale my jsme naprosto spokojení pěšky. NE, pro Indy neznamená odpověď. Jako bychom nic neřekli, pořád krouží kolem nás a jede si svou. Jedinou záchranou je pro nás „úprk“ do mešity.

Vstup do Páteční mešity stojí 300 rs na osobu. Musíme si sundat boty a za 50 rs nám půjčují hábit pro Míšu, aby vůbec mohla dovnitř. I já musím mít zahalená kolena, takže si oblékám její sukni a oba vypadáme jako paka. Ani jsem nečekal, že mešita bude tak pěkná. Kromě pár turistů jsme tu úplně sami a můžeme si tak plně užít veliké prostranství s výhledem na mešitu a minarety. Po chvilce si všímáme, že za 100 rs/os. se dá vylézt i nahoru, takže neváháme, a stoupáme po úzkých točitých schodech na vrchol minaretu. Je odtud parádní výhled na mešitu a nebýt smogu, tak i na celé město. V 10 h přicházejí věřící, takže se náměstí pod námi začíná plnit a my se pomalu přesouváme k další památce.

Červená pevnost Red Fort

Na Red Fort to máme jen asi 10 minut pěšky a cestou překračujeme kromě odpadků také pár lidí spících na zemi zabalených v pytli. Nechápu, jak můžou spát na ostrůvku uprostřed hlavní silnice v takovém kraválu. My se pořádně nemůžeme vyspat ani v našem pokoji ve třetím patře a oni se válí na ulici jakoby nic. Vstup do Červené pevnosti je opět placený a každý to máme za 600 rs. 120 Kč za prohlídku symbolu města není moc, ale pro představu to máme jako cizinci 12 x dražší než místní. Pevnost je docela pěkná, uvnitř je spousta místa, ale asi jsme od toho čekali trochu více. Přece jen je to jen pár budov (ačkoliv pěkných) a jeden mramorový podstavec pro trůn.

Na druhou stranu je fajn, že je tu naprostý klid a člověk si tak může nerušeně sednout a na chvíli se najíst nebo jen tak pozorovat místní druh veverek indických, případně papoušků. Kromě pár selfíček tady totiž po nás nikdo nic nechce. V ulicích jsme sice byli jen pár minut, ale už máme dost neustálého pokřikování: „hello my friend!“, „tuk tuk?“, „taxi?“, „tuk tuk?“, „where are you going?“, „rikshaw?“. Je nám jasné, že potřebují vydělat, ale kdyby trochu ubrali na důrazu, nezlobili bychom se.

Tip: vstupenky do památek si vždy kupujte pouze u prodejních okének vedle vstupu, případně online.

Staré Dillí a trh s kořením

Hned naproti pevnosti je vstupní brána do Starého Dillí, takže po prohlídce se pouštíme hlavní ulicí Chandni Chok. Je tady šílený mumraj lidí, rikš, obchodů, ale jinak asi nic speciálního. Navíc se Míša pořád dost bojí (zbytečně), takže se nechce pustit žádnou úzkou temnou uličkou, které jsou ještě plnější lidí, a určitě by tam bylo něco zajímavého. Daří se mi ji přemluvit akorát na nakouknutí do šíleného zastřešeného tržiště Lajpat Rai Market, které oplývá elektronikou pochybného původu, a pozorování dalšího tržiště Spice Market, kde mají snad všechny druhy koření a oříšků. Vůně koření jsou tak intenzivní, že se několikrát rozkašláváme jen z postávání na ulici.

Raj Ghat – místo, kde byl zpopelněn Mahátma Ghándí

Na další místo to máme trochu dál, takže poprvé zkoušíme usmlouvat rikšu. 3 km nás vychází na 80 rs. Sice nikdy nepojedeme za ceny jako místní, ale i tak je to slušná cena. Hlavně si člověk musí stát při smlouvání za svým, a taky poznat, kdy už nemá smysl se hádat o 10 rupek (3 Kč). Raj Ghat je další fajn místo, kde se člověk může schovat před rušnými ulicemi a zároveň je to i místo, kde byl 31. 1. 1948 zpopelněn Mahátma Ghándí – právník a bojovník za nezávislost Indie. Má tady takový malý památník a celkově není park vůbec špatný. Docela nás překvapuje, kolik tady v Indii mají pěkných usměvavých holek, a že i muslimky se nebojí nás oslovit. Jeden z dalších rozdílů oproti > Nepálu <.

Tip: pozor na cestování rikšou. Cenu si vždy domluvte dopředu (jasně stanovte rupie) a počítejte s tím, že první jejich navrhnutá cena je minimálně dvojnásobná oproti normálu. Taky výmluvy typu … musíme jet delší cestou, protože je zácpa nebo uzavřená silnice, už jsou dávno prokouknuté.

Metro v Novém Dillí

Rikšu už jsme vyzkoušeli, tak teď je načase prozkoumat metro. Je třeba říct, že nás město opět příjemně překvapuje. Stanice jsou čisté, přehledné, lidi upravení a nikde žádný nepořádek. Tak možná ty vstupní kontroly s rentgenem jako na letišti mají smysl. Také systém jízdenek je jednoduchý jako žebřík. Na automatu vyberete cílovou stanici, vhodíte peníze a dostanete žeton. Ten při vstupu přiložíte pro průchod turniketem a při výstupu vhodíte dovnitř, aby vás turniket pustil ven. Jen při přestupu nesmíte vyjít turniketem ven, protože byste si jako my museli koupit nový žeton. No co, nikdo není dokonalý a za dalších 30 rs se už úspěšně dostáváme k Akšardhamu.

Tip: rentgenové kontroly neberou v metru a na některých vlakových nádražích moc vážně, ale i tak nám jednou vyhmátli nožík. Pokud o něj nechcete přijít, je možná lepší jej nechat na hotelu.

Palácový komplex Akšardham

Hinduistický palácový komplex zasvěcený Svámínárájanovi, zakladatelovi višnuistické sekty, je opravdu monumentální stavba, která vás uchvátí na první pohled. Uvnitř je zakázáno fotit, takže mobily s batohem bohužel musíme nechat v šatně a po další prohlídce jako na letišti můžeme zdarma vstoupit dovnitř. Je to fakt škoda, že nemůžeme dělat fotky. Něco tak pěkného a do detailu propracovaného jsme už dlouho neviděli. Každý kousek paláce byl pečlivě vytvarován a promyšlen včetně sloupů, stropů i 148 soch slonů v okolí paláce. Oba jsme s Míšou z toho nadšení, a dokonce si za 200 rs necháváme udělat dvě fotky, ať máme alespoň nějakou památku.

Náměstí Connaught Place

Náš dnešní den zakončujeme na moderním náměstí Connaught Place. Lidově řečeno je to takový velký kruhový objezd lemovaný na místní poměry luxusními obchody. Uprostřed je park s tančící a světélkující fontánou, která se rozezní po západu slunce, ale jinak nic extra. Pokud nemáte v plánu nakupovat, ani tu nemusíte jezdit.

Tip: za prohlídku by spíše stála nedaleká observatoř Jantar Mantar, ale tu jsme bohužel z časových důvodů nestihli.

Problémy hned o rána

Přišli jsme na nový systém, jak se zbavit hluku. Špunt v jednom uchu a sluchátko s něčím puštěným v druhém. Takhle se mi spí docela dobře a neruší mě tolik kravál od sousedů. Míša takové štěstí nemá a zase je chudák polovinu noci vzhůru. Já se zas budím se střevními obtížemi a doufám, že to nebude moc vážné. Při objednání snídaně nám tvrdí, že kuchyň kvůli „technickým“ problémům otevře až po 10., což je nám k ničemu. Jediné, co nabízí, je možnost objednání placky (paratha) plněné bramborem a chilli + čaj. Není to moc dobré, takže Míša nejí vůbec a já si dávám tak půlku. Ani k čaji, ke kterému nám donáší špinavé hrnky, nemáme moc důvěry, ale když už jsem kvůli němu sešel až na recepci, tak ho musíme vypít.

Chrám Laxminarayan a nešťastné hledání

Kolem 9. vyrážíme na památky a není mi vůbec dobře. Vykračujeme pomalým krokem a mám pocit, že každou chvíli ze mě snídaně půjde ven. Po 2,5 km dorážíme k Laxminarayan Temple, který je zasvěcený bohyni Lakšmí, manželce boha Višnua. Vstup dovnitř je zdarma, akorát si zas musíme sundat boty a odložit telefony. Je to škoda, protože je to zase moc pěkné a fotky by opravdu stály za to. Člověk by si to prohlížel i více, ale fakt mi není dobře, takže po chvilce pozvolna pokračujeme dále.

Naším dalším cílem je prezidentské sídlo Rashtrapati Bhavan, ale vůbec se k němu ze strany nedá dostat. Stejně je to i s budovou parlamentu, takže jediné, co můžeme vidět, je bílá gurudwára Rakab Ganj Sahib. Není to asi zrovna turistické místo, protože tu jsou jen místní sikhové a moc mezi ně nezapadáme. Už máme 11 hodin, přes 5 km v nohách a zatím jsme toho moc neviděli. Navíc jsme oba po včerejšku zničení a mi je pořád zle, takže se tuk tukem necháváme odvézt k India Gate.

Památník India Gate a pevnost Purana Qila

Památník indickým bojovníkům v první světové válce určitě patří mezi top památky a zajímavá místa Dillí. Svým vzhledem připomíná vítězný oblouk v Paříži. Akorát nám kazí náladu všichni ti šmelináři, kteří nám chtějí za peníze udělat fotku, vyčistit uši nebo střelit brýle. Občas to fakt přehání a nenechají člověka chvíli v klidu sedět. Taky jako na potvoru se s námi dnes chce každý fotit, takže několikrát musím potlačit pocit na zvracení a pokusit se o křivý úsměv. Za India Gate míjíme další památník National War Memorial a rikšou se přesouváme k pevnosti Purana Qila. Vstupné je tentokrát jen 300 rs/os., ale v překladu Stará pevnost bohužel nestojí za to. Pár historických budov, palmy, veverky a toť vše. Bohatě stačí, když navštívíte jen Red Fort.

Humájúnova hrobka

Naopak Humájúnova hrobka je místem, které byste při své návštěvě Nového Dillí vynechat neměli. Komplex budov sloužící k uchování ostatků historicky druhého panovníka Mughalské říše, císaře Humájúna, je zapsán na seznamu UNESCO a vstupné pro cizince stojí 600 rs. Císař si nechal postavit opravdu velkolepou hrobku a celá stavba stojící na 10 m vysokém podstavci je opravdu nádherná. Stejně tak i okolní budovy a celý park. Z té krásy mě přechází nejen zrak, ale i žaludek a vše jde ze mě za stromkem ven. Naštěstí je kmen dost silný na to, aby zakryl tu ostudu, a dělá se mi o něco lépe.

Cesta na metro je zase zážitková. Potkáváme potkany, kozy, opice, lidi spící podél silnic a spoustu další pro Evropany netradičních věcí, které jsou ale v Asii (a hlavně v Indii) úplně normální. Škoda, že nemůžeme narazit na tak normální věc, jako je obchod s potravinami. To je v Indii vzácnost a jediné, co nás zachraňuje je benzínka. Před návratem na pokoj se ještě zastavujeme u prezidentského paláce a tentokrát máme více štěstí. Sice nás nepustí dál než k budovám ministerstev, ale můžeme jej vidět alespoň z dálky a stejně tak i budovu parlamentu.

Tip: pokud chcete vidět sídlo prezidenta, tak nejlepší možností je jít od zastávky metra Central Secretariat.

Nemoc Delhi Belly

Návrat metrem na hotel už je takový pochmurný, protože se dělá špatně i Míše a na pokoj se plazíme z posledních sil. Bylo mi divné, že mi je celý den blbě a jí nic není, a jako vždy to chudák schytává mnohem hůře. Zvracení, průjem, teploty a celková vyčerpanost. O Indii se obecně ví, že uvítací střevní potíže čekají skoro na všechny turisty a v Dillí pro to dokonce mají speciální název Delhi Belly. Neférové je, že všechnu vodu máme balenou nebo filtrovanou (i na čištění zubů), žádné zkažené jídlo jsme nejedli, a stejně jsme se tomu nevyhnuli. Asi s tím člověk nic neudělá.

Lotosový chrám

Jak rychle nemoc přišla, tak i odešla a ráno je nám oběma lépe. Dnes večer nás čeká přesun na sever, do posvátného města Sikhů – Amritsaru. Do večera ale máme dost času, a tak se ještě co nejvíce snažíme poznat Nové Dillí – top památky a zajímavá místa. Jako první vyrážíme k Lotosovému chrámu, který patří mezi nejnavštěvovanější památky světa. Vstupné dovnitř je paradoxně zdarma, jen si musíme zout boty, což je jen drobnost. Bahaistická svatyně má 27 listů a z venku vypadá opravdu nádherně. Uvnitř je to samozřejmě taky krásné, jen bychom čekali interiér trochu plnější. V podstatě jsou tam jen lavice na sezení.

Tip: k Lotosovému chrámu vás nepustí s jídlem ani pitím (kromě vody). Svačinu tak budete muset sníst u vstupní brány.

Komplex a minaret Kutub Minár

Výhodou Lotosového paláce je, že se nachází jen 5 minut chůze od metra. Ke komplexu Kutub Minár je to o něco dál a člověk musí šlapat 1,5 km podél hlavní ulice nebo si vzít tuk tuk. Taky už po nás chtějí vstupné a jako cizinci to máme za 600 rs/os. Celým komplexem pak můžeme volně procházet a obdivovat nádherné historické stavby včetně 72 m vysokého minaretu Kutub Minár, který je nejvyšší v Indii. Podobně jako na ostatních památkách, i tady jsme pro místní největší atrakcí my, a všichni by se s námi chtěli fotit. Stačí zapózovat jedné rodině a už je kolem nás dalších 10 Indů. Ze začátku je to milé, ale po chvilce už je to otravné.

Tip: pokud zvolíte pro přesun tuk tuk a chcete ušetřit, nenechte se zlákat řidiči stojícími hned u východu z památek. Mají vás vytipované a čekají pořádné rito. Pro lepší cenu stačí poodejít třeba 100 m od východu z památky a někoho si stopnout.

Pohodové zahrady Lodi Gardens

Naším posledním „must see“ jsou zahrady Lodi Gardens. Původně se nám tu ani nechtělo, ale nakonec jsme rádi, že jsme šli. Park je klidný, čistý a nabízí spoustu zajímavých památek, které slouží jako hrobky (vše zdarma). Procházíme se, užíváme si klidu a občas nám nad hlavou prolétne alexandr malý (papoušek). Vůbec si nepřipadáme, že jsme v Indii. Žádný ruch, fronty, hlasití Indové nebo nepořádek. Ideální místo pro odpočinek před celonočním přesunem autobusem.

Nové Dillí – top památky a zajímavá místa

Nové Dillí toho k vidění nabízí opravdu hodně. Pro přehlednost jsme pro vás vypsali hlavní místa, která byste neměli vynechat, do seznamu níže:

• Páteční mešita Jama Masjid (300 rs/os.),
• Červená pevnost (Red Fort – 600 rs/os.),
• centrum Starého Dillí (zdarma),
• palácový komplex Akšardham (zdarma),
• památník India Gate (zdarma),
• Humájúnova hrobka (600 rs/os.),
• Lotosový chrám (zdarma),
• komplex a minaret Kutub Minár (600 rs/os.).

Kam dál?

Zhruba 20milionová metropole byla pro nás vstupní branou do Indie. Z Dillí jsme se vypravili na sever, kde jsme prozkoumali > posvátné město Sikhů Amritsar < a pak zamířili poznat jeden z nejchudších států Indie – Rádžasthán. Následovala dvě významná indická města Ágra a Váránasí a náš pobyt jsme zakončili v přímořském státě Goa. O všech těchto místech pro vás brzy připravíme článek.

Mrkněte na naše video!

Nové Dillí – top památky a zajímavá místa můžete shlédnout také v našem videu 🙂

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Nové Dillí – top památky a zajímavá místa se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Tip: pokud jste nečetli první díl, najdete jej > zde <.

Máme toho plné zuby

Po zdolání vrcholu Kala Patthar (5648 m) a dosažení EBC přicházíme do osady Lobuche značně unavení. Na pokoji je zase brutální kosa, takže nám chvíli trvá, než se zahřejeme pod peřinou, uvaříme kafe, dopíšeme poznámky a naberem vodu na další den. Už je z toho taková rutina, ale každý den nás to sere více a více. Velký obdiv všem, kteří vydrží v takové zimně několik dní ve stanu. My máme na sobě skoro všechno oblečení, jsme zabalení do peřiny, a když zrovna necítíme sebe (odmítáme v takové zimě lézt do sprchy), tak se dusíme kouřem z kamen, protože okna bezvadně protahují. Kéž by alespoň trochu tepla poslali do oběhu.

I tak si ale nemáme na co stěžovat, protože nahoře v Gorak Shep se ani voda dobrat nedá a na záchodě je komplet zamrzlá podlaha i voda na splachování. Ano, občas je fajn se pobavit s ostatními turisty a získat důležité info. Tak nějak se to v člověku pere. Na jednu stranu je to tady opravdu pěkné a přesně to jsme chtěli celou dobu vidět, na druhou stranu je ta všudypřítomná kosa hrozně otravná a naše týden nemytá těla tomu moc nepřidávají. Kdybych alespoň nebyl nemocný a každé promluvení během dne mě nestálo ostrou bolest v krku. Je to jako by mi někdo řezal do hrdla. Navíc mám už týden v kuse plný nos a dýchání pusou hrozně vysušuje rty. Možná by to chtělo den pauzu, ale přijde nám, že ležet celý den ve vymrzlém pokoji nemá smysl.

Odpočinkový den do osady Dzonglha

Nepálci jsou hrozně milí a ráno od paní domácí dostáváme na cestu čokoládu. Před námi je druhé sedlo ze tří, ale rozhodli jsme se pro volnější den, a tak nás dnes čeká jen 7 km. Příjemná pěšina nás pozvolna přivádí k řece, kde opouštíme hlavní trasu vedoucí do Pheriche a odbočujeme na zkratku vedoucí úbočím do osady Dzonglha. Počasí je nádherné a máme dost času, takže se hodinu valíme na karimatce s výhledem na celé údolí a Ama Dablam v pozadí. Dnes je to naprostá paráda, a hlavně nepotkáváme skoro žádné lidi. Později pokračujeme nad tyrkysově zbarveným jezerem Chola Tso, jehož hladina je lehce zamrzlá. Náš den je opravdu odpočinkový, protože do Dzonglhy dorážíme kolem 12. a skoro nejsme unavení.

Zbytek dne se akorát poflakujeme před naší lodžií Maison Sherpa a nasáváme sluneční paprsky. Je to šílený teplotní rozdíl, pokud slunce svítí. Když nefouká, dá se sedět v tričku, ale jen co Oskar zachází za špičaté kopce, musíme se rychle navléct. Už jsme vyčerpali všechny powerbanky, takže musíme dobíjet za poplatek ze solárních panelů. Cenově nás to vychází na 300 rs za hodinu. Taky se nám daří objevit nové jídlo. Že jsou špagety se sýrem super, to už dávno víme, ale dneska nás nadchly i smažené brambory posypané sýrem a je to fajn změna.

Tip: na rozdíl od > treku okolo Annapurny < není do EBC natažená elektřina. Nabíjí se za poplatek ze solárních panelů.

Přechod přes sedlo Cho-La Pass

Včera jsme se flákali, takže dneska je potřeba zase makat. Na programu je přechod sedla Cho-La Pass. Ani jsme nečekali, že stezka bude tak příjemná. Stoupá docela pozvolna a pozdější prudká část je celkem krátká. Oběma nám to jde rychle a ladně, takže než se nadějem, stojíme u závěrečného ledovce. Ačkoliv nás včera přesvědčovali, že se to bez nesmeků nedá zvládnout, jde nám to v pohodě a je to takové příjemné zpestření před dosažením sedla. Tady si nejsme jistí, jestli jsme ve výšce 5420 m (mapy.cz) nebo 5361 m (zdejší cedule a aplikace peakfinder). Ať je to, jak chce, i tak máme krásné výhledy na nové zasněžené kopce a údolí, kterým budeme scházet.

Nevíme, čím to je, ale buď jsme se dobře aklimatizovali, nebo to bylo nějaké lehké, ale přišlo nám, že 2,5 h výstupu uteklo jako nic a oba se cítíme fakt dobře. Studený vítr nás nenechává dlouho odpočívat, a tak se vydáváme na sestup. Ten je ze začátku docela přísný. Strmá stezka mezi kameny, podél které je natažené ocelové lano. Dá se to samozřejmě bez něj, ale nechtěli bychom tudy šplhat nahoru. Odhadem je to cca 200 výškových, než se dostáváme na normální pěšinu. Ani tady to ale není zadarmo. Chvíli ještě klesáme a pak zase stoupáme po loučce do sedýlka, kde si trochu připadáme jako v Karpatech. Kupodivu nám to docela dává zabrat a následující sestup sevřeným údolím podél řeky do vesnice Dragnag se taky dost táhne.

Ledovcovou morénou do vesnice Gokyo

V Dragnagu dáváme oběd a pak se vydáváme na závěrečné 4 km dnešního dne. Přesně, jak jsme předpokládali, je to docela opruz. Většina trasy totiž vede přes bývalý ledovec a samozřejmě pořád stoupáme a klesáme. To vše v kamení, písku a hlavně prachu, který člověku leze úplně všude. Je to sice zajímavé pozorovat, jak ledovec pod sněhem utváří krajinu a zanechává malá plesa, ale na turistiku to není úplně ideální. Oba jsme rádi, když se konečně doškrábáváme z morény ven a začínáme scházet do Gokya. Jezero a vesnička stojí za to a zítra za sluníčka (a snad bez vichru) to bude určitě super.

Tip: cena hlavního jídla se v nejvyšších polohách pohybuje okolo 1000 rs.

Na doporučení jdeme do Ngawang Friendship Lodge, kde máme podle domluvy ubytování zdarma. Sice je pokoj a zázemí takové nic moc a v noci bude pořádná kosa, na druhou stranu by to asi jinde nebylo o moc lepší. Po zabydlení vaříme kafe s čajem (pořád z vlastních zásob) a později se přesouváme do jídelny. Je třeba totiž objednat večeři a taky tu mají pěkně teplo. Navíc je odtud krásný výhled na jezero a můžeme pozorovat, jak pomalu přichází tma. Paní domácí vaří výborně a u krbu se ohříváme až do osmi, než je čas se vrátit do našeho mrazáku.

Tip: ve vesnici Gokyo můžeme doporučit Ngawang Friendship Lodge.

Vyhlídkový vrchol Gokyo Ri

Vesnice Gokyo je jedním z míst, kde se vyplatí zůstat dvě noci. Kromě jezera totiž stojí za to si vylézt na vyhlídkový vrchol Gokyo Ri tyčící se nad ním. Pěšina se prudce zvedá hned od břehu jezera, ale nám to vůbec nevadí. Vypadá to, že jsme se dobře aklimatizovali a jde nám to skoro samo. Předbíháme těch pár jedinců, kteří mají stejný směr, ale většina už tu dávno byla na východ slunce. Po hodině a čtvrt stojíme na vrcholu skoro sami a můžeme si vychutnat výhledy na všechny ty parádní kopce kolem. Cho Oyu, Everest, Lhotse, Makalu a spousta dalších. Dokonce vidíme i vrcholy Khalla Pattar a Chukhung Ri, na kterých už jsme stáli.

Opět nás ale vyhání ledový vítr, takže kolem poledne jsme zpět u jezera. Odpoledne je počasí takové všelijaké, ale je super, jak se nad jezerem honí mraky a mlha. Vytváří to takové jedinečné úkazy a nízko prolétající helikoptéry vozící ty „pravé turisty“ to jen umocňují. Drandí tady s tím jak šílenci a vůbec bych se nedivil, kdyby to sem tam někdo škrtnul o skálu. Je vidět, že v Nepálu turismus udává směr, takže i tady ve výšce 4750 m nad mořem člověk narazí na luxusní hotel, kde mají různé dezerty jako apple pie a brownie, a hlavně kafe z kávovaru, kterému nemůžeme odolat. Když už to tu kazí horskou atmosféru, tak alespoň k něčemu je to dobré.

Tip: do Gokya se můžete podívat i bez zdolání sedla. Vede sem stezka rovnou z Namche Bazaar.

Výstup do Renjo La Pass

Gokyo je fakt krásné a být tu trochu tepleji, klidně bychom zůstali ještě jednu noc. Už nás ale žene vidina teplejších nocí, a tak se pouštíme do zdolání posledního ze tří sedel. Obloha je opět jako vymetená a my se pozvolna zvedáme od jezera. Docela nám to jde a po chvilce jsme u prudké části, ve které zase překonáváme cca 200 výškových. Pak se stezka v kotli na chvíli rovná, než přechází v poslední prudký výstup do samotného sedla Renjo La (5360 m). Poslední dny máme opravdu štěstí být na těch důležitých místech bez davů turistů, takže Everest a Lhotse zase pozorujeme skoro sami.

Sestup po kamenných schodech k jezeru pod námi je dost prudký, ale od něj už vede rovná písečná pěšina, na které rychle ukrajujeme kilometry. Horší je to později, kdy musíme prudce sestoupit o 400 výškových metrů a ještě k tomu si vybíráme neznačenou stezku. Na první pohled vypadala pohodlněji, ale vede nás kousek bokem, takže do vesnice Lungdhen pak musíme trochu docházet. Na druhou stranu máme fajn pohledy na údolí a ani mraky honící se nad námi tomu nebrání. Ve vesnici dáváme oběd a čaj, ale člověk celkem vymrzne, když se v jídelně netopí.

Tip: na konci článku najdete rozpočet celého treku.

Podivné putování údolím

Většina lidí tady dnešní etapu končí, jenže nám by to nesedělo do dalších plánů.  Následujících 10 km do vesnice Thametang je takových zvláštních. Obloha se kompletně zatahuje a my šlapeme úplně sami opuštěnou krajinou podél řeky. Není to nějak náročné, většinu času pozvolna klesáme, ale lidi nikde. Dost nám ta pustá vřesová krajina připomíná Skotsko a jediným rozzářením je tyrkysová řeka Bhote Koshi nebo občasní jaci v ohradě. Do Thametangu dorážíme kolem půl 5. a skoro to vypadá na konec světa. Opravdu nikde nikdo. Naštěstí se nám daří ubytovat v Thame Teng Guesthouse, kde máme malý kamrlík s papírovými stěnami. Je to ale úplně jedno, protože kromě nás tady dnes nikdo spát nebude a večer tak trávíme s domácími. Moc neumí anglicky, takže jen mlčky sedíme a hledíme do kamen.

Tip: určitě se hodí mít vlastní zásobu toaletního papíru.

Zpátky do Namche Bazaar

Ráno jako první procházíme vesnici Thame plnou stúp a pak pokračujeme v mírném klesání podél řeky. I když to dnes není těžké, nějak to není ono. Především první kilometry nám trvá, než se rozchodíme. Kolem půl 12. docházíme nad Namche Bazaar a je to opravdu pěkný pohled, když je město osvícené a v pozadí jsou zasněžené hory. Mnohem lepší, než když jsme tady byli před cca 10 dny. Tímto jsme dokončili pomyslný okruh přes tři sedla a jsme na sebe pyšní, že jsme to zvládli. To totiž zatím nemáme tušení, co nás ještě čeká. Náš Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část zdaleka nekončí.

Po nákupu suvenýrů, zákuscích, kávě a neúspěšných výběrech z bankomatů (alespoň, že funguje směnárna) začínáme scházet z Namche do údolí. Stejně jako předtím nás i teď čeká sestup 500 výškových m k visutému Hillaryho mostu přes řeku a potom několik km podél ní. Houpání skrz vesnice po kamenných schodech a stezkách je stejně otravné jako na začátku, ale teď tu alespoň skoro nejsou lidi. Je to až k neuvěření, jak je tady prázdno. Žádné davy turistů, žádné dlouhé karavany zvířat ověšených vším možným. Jen pár posledních horalů, pár jaků a my. Den zakončujeme v Samuel Lodge a konečně můžeme dobíjet elektroniku. Sprcha ale bude muset ještě pár dní počkat, protože mají jen ledovou a nechceme být zase nemocní.

Tip: ve vesnici Tok Tok je sympatické ubytování Samuel Lodge.

Nastávají pekelné dny

Jestli na tomto treku něco nenávidíme, pak je to tato pasáž. Hned od začátku se houpeme po kamenných schodech a kličkujeme mezi turisty a výkaly od dobytka. V Chaurikharce uhýbá hlavní trasa do Lukly a s ní i skoro všichni turisté. Odteď už jsme v tom v podstatě zase sami a cestou potkáváme jen pár vesničanů u svých příbytků. Kolem poledne sestupujeme do Surke a v místním mini krámku kupujeme nějaké jídlo. Myslím, že jsme je naším nákupem docela zaskočili, ale za 950 rs máme 6 čínských polévek, dvoje sušenky a jedno mále Mountain Dew. Abychom se s tím nemuseli moc tahat, tak rovnou u řeky vaříme oběd a psychicky se připravujeme na následující kilometry.

Ostré stoupání po kamenných schodech je hnus. Jediné, co nás zachraňuje, jsou sluchátka s písničkami, protože jinak bychom se z toho zcvokli. Po zhruba 300 výškových m se stezka lehce rovná a my pomalu začínáme přicházet do Puyie. Není to nic extra, ale člověku tak nějak připadá, že už to má blíže. Bohužel opak je pravdou. Hned za vesnicí nás čeká prudký úsek, který je celý mokrý, kluzký a od hoven. Jinak to nejde říct. Už máme těch zvířat za celý den opravdu plné zuby. Všude smrad z výkalů, prdů, zatuchliny a člověk pomalu neví kam stoupnout, aby nestál ve sračkách. K tomu samozřejmě složité vyhýbaní na prudkých schodech. Jako jsou to opravdu milá zvířátka a nemohou za to, ale chtělo by to těch oslů trochu ubrat.

Vyčerpaní fyzicky i psychicky

Navíc už oba moc nemůžeme a pomalu přichází tma. Je to stejná fraška, jako když jsme šli na začátku putování sem, jen teď to máme více do kopce. Sice ještě nejsme na konci, ale už teď to s ledovým klidem můžu označit za nejhorší 3 km celého treku. Když konečně přicházíme k prvním chatkám u silnice, cítíme úlevu, ale ještě zdaleka nemáme vyhráno. Zdejší sesuv půdy se za těch pár dní o něco zhoršil a je to výživné. Pomalu se proplétáme urvaným svahem po úzké vyšlapané pěšině. Není to moc příjemné, ale jsme tak unavení, že je nám to vcelku jedno. Dolů se to s námi asi neurve, jen člověk nikdy neví, kdy přiletí něco z vrchu. Skoro za tmy přicházíme k naší vysněné Sonam Lodge s krásným výhledem na celé údolí, kam jsme se celý den těšili, ale s cenou 600 rs za noc si to můžou nechat.

Nekompromisně odmítáme a hrdě, ačkoliv neradi, se vydáváme na cestu dál. Naší další možností je sestoupení cca 1,5 km do vesnice Kharte. Stezka je prudká, ve tmě si už musíme svítit mobilama, ale statečně svištíme dolů. Míše se daří domluvit hned první ubytko Chamling Lodge za 200 rs na noc, kde to vypadá celkem fajn. Stejně jsme tak zničení, že bychom spali skoro kdekoliv, takže se rychle převlékáme a jdeme objednat jídlo. Dneska jsme zatím došli úplně nejpozději (kolem 6.) a ušli za den nejvíce km (22). Nudle a kari s rýží je docela fajn a před 8 zalézáme na pokoj, kde poměrně rychle usínáme.

Tip: úsek mezi osadou Surke a sedlem Taksindu La patří mezi nejtěžší části celého treku. Je tedy dobré se na něj připravit jak fyzicky, tak psychicky.

Do Taksindu La, tentokrát z druhé strany

Kdyby se mi chtělo, tak jak se mi nechce, tak už jsem na druhé straně údolí. Toto jsou první myšlenky dnešního dne. Před námi je totiž ostrý sestup do údolí k řece a potom stejně prudký výstup o 1500 výškových metrů do sedla Taksindu La. Tuto část jsme absolvovali hned v > prvních dnech < celého treku, takže víme úplně přesně, co nás čeká. Kupodivu to ale není tak strašné. Je sobota, jediný volný den v týdnu, takže děti jsou doma a buď si hrají kolem baráku, nebo pomáhají rodičům s pracemi. Před domy se suší rozložená zrna ječmene i další druhy zeleniny a u každé chalupy se něco děje. Zajímavé jsou také obrovské dýně rostoucí ve vzduchu na stromech, které vypadají jako melouny. Pořád je co pozorovat a kolem půl 12. překračujeme most přes řeku Dudh Kosi. Teď už budeme jenom stoupat.

Pouštíme se do toho s vervou, ale na prudkých kamenných schodech rychle docházejí síly. Chtělo by to nějaký oběd a doplnění energie, ale nikde není žádné vhodné místo, takže nakonec valíme až do Nunthaly, kde teprve vaříme polívku, kafe a jako sladkou tečku máme opět kokosové sušenky. I když by tu Míša chtěla zůstat, je třeba pokračovat dále, protože rychle dochází hotovost a potřebujeme do Jiri dorazit o den dříve. Neochotně tedy ukončujeme odpočinek na karimatce při posledním sluníčku a vydáváme se vstříc 700 m krpálu směrem do Taksindu. Po obědě s hudbou ve sluchátkách nám to zase celkem fičí, ale s postupující výškou opět docházejí síly. Hlavně ke konci je Míša už dost nalomená a její nálada na bodě mrazu. Když poslední paprsky ozařují zasněžené vrcholky za námi, dosahujeme sedla Taksindu La (3071 m), kde zůstáváme na noc.

Tip: cenu za ubytování se vyplatí smlouvat. Během chvilky se člověk dostane z 500 na 200 rs.

Nepoznanou krajinou do sedla Lamjura La

Včerejší převýšení 1500 m nám dalo dost zabrat a dnes to podle mapy nevypadá na lehčí den. Jako první sbíháme do Ringu, kde pod vesnicí přecházíme řeku a opět začínáme stoupat. Tudy jsme ještě nešli a je to pro nás nové. Cca 400 výškových po lesní pěšině jde celkem fajn, ale Míša nějak nemá náladu. Asi už je toho na ni moc a dnešní svižné tempo ji zrovna nepřidává. Po vystoupání následujeme vrstevnici úbočím kopce s pěknými výhledy na údolí se Salleri, kde jsme začínali. Dále sestupujeme po stále stejně příjemné stezce do Junbesi, kde u stúpy vaříme oběd. Docela se divíme, kolik je tady lidí, a později zjišťujeme, že zrovna dnes probíhají ve zdejší škole volby do parlamentu. Hodně bych Nepálcům přál, aby se zbavili komunistů a nasadili nějakou normální stranu.

Ačkoliv se nám nechce, ve dvě musíme ukončit válení a vyrazit na cestu dál. Když jsme to do Junbesi měli z kopce, tak teď musíme zase do kopce. Ze začátku je to celkem prudké, ale po dvou baleních oreo sušenek a litru Mountain Dew, se to dá zmáknout a rychle se dostáváme na jeep road vedoucí skrz vesnici Tragdobuk, kterou tvoří jen pár baráků. Za ní nás zase bohužel čekají kamenné schody a vybudovaná stezka, po které je šlapání za trest. Aby toho nebylo málo, tak chybí značení a omylem se vydáváme směrem na jakýsi vrchol kolem 4000 m. Po chvilce to díky map.cz zjišťujeme a skrz ohradu s kravami se vracíme na původní trasu. Stačí asi dalších 10 min šlapání a dostáváme se do nejprudšího úseku, kde se jeep road klikatí svahem a my ji napřímo stříháme pěšinou vyšlapanou v šíleném terénu.

Tip: aplikace mapy.cz bohatě stačí na orientaci po dobu celého treku. Ideální je si stáhnout offline mapu Nepálu do telefonu.

Závěrečný stoupák prověří nejednoho turistu

Popadané stromy, uvolněné šutry nebo sypká hlína, to vše nám komplikuje postup vzhůru, ale i tak ukrajujeme výškové metry úctyhodnou rychlostí. Však už bychom taky zasloužili odpočinek, když už několikátý den po sobě šviháme převýšení okolo 1500 m. Sedla Lamjura La (3530 m), nejvyššího bodu na trase Jiri – Namche Bazar, dosahujeme zhruba 20 min před západem slunce. Jsme tu úplně sami, všechno utichá a nám se ukazuje nádherná scenérie, kdy slunce postupně zapadá do údolí, poslední paprsky osvěcují vyčuhující zasněžené vrcholky a občasné obláčky se hrnou přes sedlo. Je to něco nepopsatelně krásného a jedinečného a lepší závěr dne jsme si nemohli přát.

Na lodžii, kde se zastavil čas

Když slunce končí svou dnešní směnu, prosíme o ubytování v Numbur View Lodge zhruba kilometr za sedlem. Už na první pohled je nám jasné, že zde dnes budeme jediní hosté a nedivil bych se, kdybychom byli také jediní v tomto měsíci. Pokoj máme v oddělené budově, která dole možná slouží jako obydlí pro krávy a nahoře máme pokoj my asi s pěti postelemi. Jiné řešení ale nemáme, takže jsme za to rádi a jdeme si sednout do „hlavní“ budovy. Tady je schovaná celá rodina v „kuchyni“ u ohně. U ohně doslova, protože jako plotna funguje rošt na otevřeném ohni, který je v otevřených kamnech. Zhruba 4 tlusté větve se postupně spalují posouváním dovnitř a vytvářejí příjemné teplo. S nabíjením i internetem máme smůlu, protože fungují jen na solar, takže čekání na večeři si krátíme hraním s přítulnou čičinou a malým divokým Nepálčetem.

Vůbec nám to ale nevadí a klidně bychom koukali do ohně celý večer. K jídlu máme stejně jako celá rodina fajn dal bhat, který pro nás uvařila nejstarší dcera. Zrovna má volno od školy v > Káthmándú <. Je super vidět opravdu tradiční život místních, který je jako o 100 let dozadu. Rozhodně bychom ale todle denně zažívat nechtěli. Vaření na ohni, mytí všeho v ledové vodě, absence sprchy, vaření především z vlastních tvrdě vypěstovaných surovin a pro děti žádná zábava kromě kočky a ohně. Taky je vidět, že večer nemají co dělat, takže kolem 8. jdou všichni spát a nás taky čeká vymražený pokoj.

Znovu na pokraji sil

Ráno máme snídani připravenou na ohni a dnes začínáme sestupem 2000 výškových metrů. Na první pohled se to zdá jako hodně, ale po chvilce šlapání je to pravda. Po těch minulých dnech nás bolí celé tělo. Nejprve křižujeme jeep road rododendronovým lesem a od osady Dakchu se spouštíme stezkou mezi políčky, chajdami atd. Moc nám to neutíká a nohy bolí, ale bojujeme statečně. Někde pod osadou Chhimbu vaříme kafe a máme alespoň na chvilku klid od neustálého sestupování. Pak pokračujeme závěrečných 500 výškových do vesnice Kinju, kterých je pořádně prudkých. Původně jsme měli v plánu jít tu na oběd, ale Míše se moc nelíbí, jak je tu rušno a prašno, takže jen překračujeme řeku a pokračujeme v trase.

Ta nás vede chvilku po rovině po „hlavní“ a pak cesta uhýbá do svahu. Celé dopoledne jsme klesali, tak teď po poledni začínáme stoupat. Je vedro, po prašné prudké cestě nám to vůbec nešlape, a hlavně nás to nebaví. S obědem máme asi smůlu, protože na trase nejsou žádné značené lodžie, takže trpíme nejen únavou, ale i hladem. Jedinou radostí jsou dva napůl shnilé spadlé pomeranče, které se válí u silnice. Já jsem k tomu ukořistil ještě pár nezralých cherry rajčat. I takové málo udělá trochu radosti a dodá člověku síly v pokračování. Další energii nám přidávají dva mladíci, kteří šlapou stejným směrem do školy a dávají se s námi do řeči. Zdejší život bychom asi nezvládli, protože trávit dva dny volna šlapáním do školy po tak debilní cestě by nás zabilo.

Prokleté Deurali Pass

Naštěstí se cesta okolo 2000 m n. m. trochu rovná, a tak je to o něco snesitelnější. Naším záchytným bodem bylo pár značených lodžií na úrovni vesnice Bandar, ale neprodávají tady nic zajímavějšího než sušenky. Z toho všeho jsme na sebe protivní, takže Míša ani nechce jíst a hladoví a vysílení se pouštíme do závěrečného stoupáku 500 výškových. Není nic lepšího, než po celém dni bez energie končit schodama se sklonem 33 %. Jsem na tom tak bídně, že mi Míša utíká. Nějak to ale jako vždy zvládáme a před 5. stojíme v sedle Deurali Pass (2705 m).

Za 300 rs na noc se nám daří ukecat nocleh v pěkně vypadajícím Penang Guest House a konečně to tu začíná připomínat civilizaci. Máme zásuvky na pokoji, sprchu s teplou vodou a fungující wifi zdarma. Dokonce i ceny jídla jsou docela fajn, takže k nudlím můžeme mít i polévky. A abychom byli jako správní západní turisté, kupujeme si i dva litry koly.

Tip: pokud na trecích hledáte samotu, pak je trasa do Jiri ta pravá. Za celý den jsme potkali max. pět turistů.

Poslední den do Jiri

Paní domácí to tu má opravdu levné, takže dnes máme k snídani 4 volská oka a ještě palačinku, což dohromady stojí 350 rs (cca 70 Kč). Ani se nám odtud nechce, jak je to tu super, ale po 8. jsme sbalení a vyrážíme na poslední den. Již pravidelně začínáme sestupem a tentokrát je to „jen“ 900 výškových do vesnice Shivalaya. Není to ani nějak moc prudké, ani pohodlné. Dalo by se říct, že je to taková klasika, během které se nic zázračného nestalo, a za 1:40 h jsme ve vesnici. Tady nás tradičně překvapuje a odrazuje neobvyklý ruch, na který nejsme z prázdných kopců zvyklí, takže jen rychle procházíme, překračujeme most a vydáváme se na poslední stoupání na trase.

To nás vede lesem pěkně ve stínu a měří jen 600 výškových, což je příjemná změna. Utíká to rychle a kolem 12. už jsme u vysílače v cca 2400 m nad mořem. Abychom neskončili tak rychle, tak ještě vaříme kafe a užíváme si teplo sluníčka. Výhledy dnes taky nejsou špatné, místo zasněžených kopců se objevuje několik údolí.  Do Jiri to pak máme jen 4 km a stezka vede střídavě po loukách mezi chatkami a po kamenné cestě. Kolem půl 3. přicházíme do cíle a je to takové zvláštní. Žádná euforie z dokončení 19denního treku měřícího 271 km nebo alespoň malá radost. Spíš znechucení ze špinavé rušné vesnice a starost se sháněním ubytování a lístku na bus. Nakonec vše řešíme metodou pokus omyl a za 1680 rs pro oba by nám měl jet zítra v 5:30 ráno místní bus do Káthmándú.

A kolik nás to stálo?

19 dní na šlapání v Nepálu se může zdát jako drahá záležitost, ale opak je pravdou. Sice je třeba říct, že jsme se snažili trochu šetřit (s ohledem na to, že v Asii chceme trávit půl roku) a vařili jsme si denně svou kávu, ale i tak jsme každý den museli platit jídlo i ubytování. Dva permity pro tento trek včetně TIMS karet stojí pro dva 14 000 rs (cca 2800 Kč). Většina lidí využívá pro dopravu na trek a zpět letadlo do Lukly, které je docela drahé (zpáteční letenka okolo 7000 Kč), ale pokud půjdete ze Salleri nebo Jiri, můžete využít lokální autobusy a zažít ten pravý Nepál. Nás dva cesta do Salleri stála 3600 rs (cca 720 Kč) a z Jiri do Káthmándú pak 1680 rs (cca 336 Kč). Za jídlo a pití jsme během celého treku dohromady zaplatili 77 130 rs (15 426 Kč).

Ubytování v Himalájích vyjde opravdu levně, protože za celou dobu jsme zaplatili 6600 rs (20 nocí), což v průměru vychází zhruba 66 Kč na noc a vždy jsme měli soukromý pokoj (wc a sprcha sdílené). Sice to byly malé pokojíčky s pořádnou zimou, ale na přenocování to stačí. Dohromady to tedy přibližně vychází na 20 600 Kč za dva, tedy něco málo před 10 000 Kč za jednoho. Když k tomu člověk připočítá ještě nějaký čas strávený v Káthmándú a víza, tak se bez problémů vejde do 15 000 Kč. Tak teď už jen stačí koupit letenku a můžete vyrazit.

Kam dál?

Článek Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část byl zakončením našeho sedmitýdenního pobytu v Nepálu, při kterém jsme taky navštívili jeho > hlavní město Káthmándú <, zvládli > trek okolo Annapurny < a nahlédli do džungle > národního parku Chitwan <. Naší další destinací byla Indie, kde jsme prozkoumali nádherná místa jako Rádžasthán, Ágru s Tádž Mahálem, posvátné Váránásí nebo stát Goa ideální na válení se u moře. O všech těchto místech pro vás již brzy připravíme článek.

Mrkněte na naše video!!!

Celý náš Everest Base Camp Trek přes tři sedla najdete v tomto videu 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Ve článku najdete kromě našeho příběhu o 19denním treku také spoustu praktických rad a tipů.

Náročná cesta busem do Salleri

Většina turistů vyráží na EBC z Lukly, kam doletí letadlem. My jsme se však v rámci šetření nákladů rozhodli začít náš trek ve vesnici Salleri a skončit ve vesnici Jiri, protože se dá do obou dojet autobusem, a člověk tak hodně ušetří. Je to sice zhruba týden šlapání navíc (cca 135 km), ale času máme dost a vyplatí se to. Z Káthmándú do Salleri je to opět divoká jízda. Vyjíždíme už kolem 5. ráno a celý den se pohybujeme údolími podél řeky, střídavě stoupáme a klesáme, 2 x stavíme na jídlo, jednou trčíme v koloně a od 3 do 4 odpoledne stojíme neznámo proč na kraji cesty někde uprostřed lesa. Asi nějaká policejní kontrola, ale je to dost otravné.

Tip: autobus do Salleri odjíždí ze čtvrti Chabahill okolo 4:45 h. Cena lístku je 1800 rs/os.

Pak už zase stoupáme serpentinami skoro až do 3000 m nad mořem a teplota výrazně klesá. To není úplně nejlepší na naše nachlazení. Navíc už jsme celí přesezení, z poslouchání nepálské muziky nám jde hlava kolem a pořád to nebere konce. Nevím, jestli jsme si špatně rozuměli nebo máme jen takové zpoždění, ale měli jsme tu být původně kolem 1. Místo toho do Salleri dorážíme po 6. už za tmy a po 13 h v lokálním buse jsme úplně rozbití. Dneska už toho moc nestihnem, takže zalézáme do prvního ubytování a doufáme, že zítra už to půjde lépe.

První kilometry ze Salleri

I když jsme měli snad nejmenší pokoj v celém Nepálu a úplně papírové stěny, spalo se celkem dobře a v půl 9. můžeme vyrazit. Jako první šlapeme po silnici do nedaleké vesnice Phaplu, kde mají malé letiště. Je fajn, že skoro nejezdí auta a v podstatě jen potkáváme několik školáčků v uniformách. Z Phaplu už vede prašná lesní cesta a poměrně pozvolna stoupáme údolím směrem k vesnici Ringmu. Překračujeme pár potoků, objevují se první výhledy na zasněžené šestitisícovky a okolní borovicový les je po džungli v NP Chitwan zase zajímavá změna. V Ringmu se napojujeme na cestu vedoucí z Jiri do Namche Bazaar a stoupáme do našeho prvního sedla Taksindu La (3071 m). Těsně pod sedlem je malá stúpa, ideální na kafe a polívku k obědu.

Tip: možností ubytování a občerstvení je na celé trase dostatek. Cena za pokoj se mezi Jiri a Namche Bazaar pohybuje mezi 200-300 rs.

Sedlo Taksindu La

Poučení z > treku kolem Annapurny < jsme nechali všechny nepotřebné věci v Káthmándú a tentokrát máme s sebou i méně jídla. V podstatě jen pár čínských polívek, kafe a čaj. Člověk by s sebou nemusel tahat nic, protože lodžií a míst na občerstvení je na trase nespočet, ale nám se líbí ta svoboda a možnost dát si pauzu někde mimo civilizaci. Ze sedla máme pěkné výhledy na zelená údolí a zasněžené kopce v pozadí, ale následující sestup už tak pěkný není. Zhruba 1500 výškových metrů strmě do údolí k řece, tam přejít mostek a pak zase 1500 výškových nahoru. Je to docela demotivující, když se člověk dívá na protější svah přes údolí a ví, že za několik hodin bude ve stejné výšce, jen o dost vyčerpanější. Sestup po kamenných schodech je opravdu krutý, takže dnes končíme v polovině kopce ve vesnici Nunthala a zbytek bude muset počkat na zítra.

Opravdu kruté stoupání

Hned ráno pokračujeme v sestupu a po včerejšku je to docela bolestivé. Vůbec se netěšíme, až tudy půjdeme zhruba za dva týdny zpět. Ve srovnání s tím, co přichází po překročení řeky, je to ale nic. 1500 výškových m před námi a hned od začátku je to peklo. Nejprve musíme vystoupat zhruba 500 výškových do vesnice Kharikola, kde u nově postavené stupy dáváme chvilku pauzu, nabíráme dech a užíváme si výhledy. Pak jde cesta mírně z kopce skrz vesnici a po překročení mostku přes řeku opět začínáme prudce stoupat. Tentokrát je to extrémně prudké a 300 m převýšení do vesnice Bupsa fakt bolí. Hlavně Míša to má blbé, protože ji není moc dobře a motá se jí hlava. Já „jen“ nemůžu dýchat skrz nachlazení a bolí mě záda.

Tip: trasa ze sedla Taksindu La do sedla Kari La je jedna z nejnáročnějších částí celého treku. Je tedy dobré se dopředu psychicky připravit.

Ve vesnici dáváme u stúpy pořádnou pauzu na oběd. Opět máme čínské polévky, kafe, sušenky a čaj. Je fajn se pořádně zavodňovat, člověk pak není tak vyždímaný, ale stejně je to pořád málo. Po půl třetí se vydáváme dále a ani jednomu se nám nechce. Čeká nás ještě dalších minimálně 600 m stoupání do docela nezáživného svahu jako doposud. Naštěstí ale volíme trasu převážně po jeep road, takže to není tak prudké jako kamenné schody a Míše to celkem obstojně šlape. Zhruba lehce po 4. dorážíme do „sedla“ Kari La (2820 m) a jsme rádi, že to nejhorší máme za sebou. Odtud už se houpeme po pěšině do vesnice Puiya, kde za 200 rs máme pro sebe fajn chatku. Myslel jsem si, že závěr bude na pohodu, ale kluzké kameny, blížící se tma a konvoje naložených oslíků nám to moc neulehčily.

Konvoje oslíků a jaků

Přestože nejsme ani ve 3000 m nad mořem, začíná už být po ránu docela zima. Člověk se musí přemlouvat, aby vylezl z teplého spacáku, začal filtrovat vodu na túru, postavil na kafe a uráčil se dojít na snídani do vymrzlé společenské místnosti. Jako vždy máme omeletu s toastem a v 9 vyrážíme. Jak už jsme psali, většina turistů vyráží na trek z Lukly, takže i dnes máme stezku skoro pro sebe a po kluzkých kamenech ukrajujeme kilometry směr Namche Bazaar. Dnes nám to ale moc nešlape a neustálé konvoje jaků a oslů naložených všemožným vybavením tomu opět moc nepřidávají. Jsou to milá zvířátka, ale příšerně smrdí a hrozně se pletou pod nohy. V tom je tento trek odlišný od Annapurny, protože tam se vše vyveze jeepy. Tady žádné auto neprojede, takže jedinou možností zásobování jsou zvířata nebo vrtulníky.

Až v Cheplungu začíná být chodník širší a kamenné schody nejsou tak strmé. Tady už se k nám připojují doslova davy turistů mířících z letiště do Namche. Možná nám zlepšila náladu jen pauza na oběd, ale přijde nám, že vesničky jsou najednou hezčí a všude je spousta zajímavých stúp a pomalovaných kamenů (mantry). Do naší plánované vesnice Toc Toc dorážíme kolem 4. a hned na první dobrou se nám daří najít fajn ubytování. Sice již třetí den nemáme teplou vodu na sprchu, na pokojích nejsou zásuvky a několikrát za odpoledne vypadává elektřina, ale majitelé jsou příjemní, ve společenské místnosti je teplo a jídlo mají dobré. Navíc máme pokoj zdarma, tak co by člověk chtěl.

Tip: teplá sprcha v lodžiích buď není nebo je za příplatek. V místnosti, kde je sprcha a záchody, se netopí a ani pokoje nejsou vytápěné. Ideální je žádat o sunny room – do západu si alespoň užijete trochu tepla.

Vstupujeme do NP Sagarmatha

Hned po snídani nás čeká první check-point, kde si za 2000 rs/os. musíme dokoupit ještě jeden speciální permit. Je to docela dost, ale alespoň dostáváme takové fajn plastové kartičky, které budeme později ukazovat. Další permit včetně Tims karet máme už z Káthmándú, ale ty chtějí vidět až na konci vesnice Monjo, kde je brána do národního parku Sagarmatha. Tady čekají davy turistů, což nás docela děsí, ale naštěstí už jich pak po zbytek treku moc nepotkáváme. Hned za branou NP se seznamujeme se dvěma sympatickými Češkami, které s námi šlapou až do Namche Bazaar. Konečně si můžeme po měsíci v Nepálu popovídat i s někým jiným. Společnost je příjemná a závěrečné stoupání po překročení nového visutého Hillaryho mostu utíká jako nic.

Tip: na trek do EBC potřebujete dva permity (3000 + 2000 rs) a Tims karty (2000 rs). Tims kartu a první permit můžete vyřídit v Káthmándú v Nepal Tourism Board Office, zbývající permit pak cestou.

Namche Bazaar, výchozí bod pro treky

Samotné Namche Bazaar je pro nás trochu zklamáním. Nevím proč, ale měli jsme od toho větší očekávání. O Namche se říká, že je výchozím bodem pro treky a takovou dobrou základnou. Ano, člověk tu sežene opravdu všechno od oblečení, přes léky, holiče, až po bankomat, ale jinak je to jen obyčejná vesnice plná předražených hotelů a restaurací. Cenu za pokoj se nám podařilo ukecat z 1000 na 500 rs, ale nedá se říct, že by byly pokoje nějak specifické. Je tam úplně stejná zima jako všude jinde.

Tip: od Namche Bazaar už je vše za příplatek. Teplá sprcha, wifi i dobíjení telefonů.

Poprvé spatřujeme Mount Everest

Ráno je nám oběma blbě. Nevím, jestli je to z nemoci nebo z nadmořské výšky (přeci jen už jsme okolo 3500 m), ale je to hnus. Po snídani dokupujeme prášky proti nachlazení a začínáme se škrábat po kamenných schodech z Namche pryč. Podle našeho tempa to ale vypadá, že dneska ujdeme jen kilák. Možná jsme si fakt měli dát aklimatizační den jako ostatní a jít se tradičně podívat do vesnic Khunde a Khumjung. Jen co se ale dostáváme ven z Namche, začíná to být jiná písnička. Slunce krásně svítí, stezka je bez kamenů, převážně po rovině a postupně se nám otvírají super výhledy na Ama Dablam, Lhotse a Everest. Konečně nás to začíná bavit a připadáme si jako v Himalájích. A rovnou taky můžeme potvrdit, že Ama Dablam rozhodně patří mezi ty nejkrásnější hory světa.

I když jsou dnes stoupání zatím malá, dávají nám pořádně zabrat. A to nemluvě o krpálu, který začíná po překročení řeky u osady Phunki Thanga. Hned po check-pointu se stezka ostře zvedá a začínají serpetiny lesem, které prověřují i zkušené sherpy. Sice funíme jako lokomotivy, ale docela to jde. Ono když tu stezku nikdo nevydláždí kameny a nepostaví tam schody, tak se po ní šlape skoro samo. Za horizontem nás pak čeká vesnice Tengboche s klášterem a výhledy na nejvyšší horu světa a úžasně tvarovanou Ama Dablam (6856 m). Po obědě a dostatečném odpočinku na sluníčku se vydáváme na závěrečnou část trasy do vesnice Pangboche, která už je docela na pohodu. Lehce z kopce dolů a pak zase lehce nahoru. Přijde nám, že dnešních 13 km a 1000 m převýšení bylo pro nás tak akorát.

Tip: v Pangboche můžeme doporučit Highland Sherpa Resort.

Jaci, výhledy a nevydařené jezero

Hned ráno začínáme lehčím stoupáním do vesnice Shomare a pak už je to rovnější a pomalu všechny předbíháme. Slunce krásně svítí a my máme úžasné výhledy na vrcholy. Dneska je to fakt krásná etapa, jen škoda, že nám není moc dobře. Když přecházíme řeku, začíná stezka zase chvíli stoupat, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Kolem 11. dorážíme do vesnice Dingboche a samozřejmě nemůžeme odolat místní kavárně. Oba si dáváme americano z kávovaru a napůl máme apple pie a fruit cake. Jsou to maličkosti, ale člověka to potěší. Posilnění pokračujeme dále a je to naprostá paráda. Ostré zasněžené štíty kolem nás, v dáli se tyčí Lhotse, nedaleko šumí řeka a kromě jaků jsme tu skoro úplně sami. Opravdu potkáváme jen pár turistů a můžeme si tak tu nádheru vychutnávat plnými doušky.

Tip: dobré kafe v Nepálu je vzácnost. Pokud někde mají kávovar, je třeba využít šance.

Kolem druhé si zařizujeme pokoj ve vesnici Chukhung, necháváme tam věci a pokračujeme ve stoupání. Pro dobrou aklimatizaci se doporučuje denně vystoupat o 100 až 500 výškových metrů výše, než člověk spí, a jezero Imja Tsho se k tomu perfektně hodí. Plán to byl dobrý, jen realizace je horší. Přichází mrak, není nic vidět a oběma nám to nešlape. Zdejší holá krajina je fantastická se zasněženými kopci v pozadí, ale bez nich je to jako někde na poušti. Míša to vzdává okolo 4900 m a já se hecuju až k jezeru (5000 m n. m.), ale nic moc z toho nemám a na chatu přicházím skoro za tmy. Alespoň si nemůžu stěžovat na turisty, protože cestou nikoho nepotkávám.

Tip: odpoledne začínají údolím stoupat mraky. Na výhledy je tak ideální ráno nebo dopoledne.

Aklimatizační výstup na Chukhung Ri (5546 m)

Ráno je pro nás strašné. Budím se už před 6 s šílenou bolestí hlavy. Je to jako po kocovině a co chvíli mám pocit, že půjdu zvracet. Později začínám vařit čaj a budím i Míšu, které je taky zle. Oba trpíme až do půl 8., než je čas jít na snídani. Po omeletě a konvici mátového čaje se nám dělá o něco lépe a ještě chvíli využíváme tepla kamen. Dneska moc nemusíme spěchat, takže na túru se vydáváme až kolem půl 10. Slunce pěkně svítí, jen je pořád dost kosa. Procházíme vesnicí a hned na okraji potkáváme pár jaků koupajících se v ledové vodě. Je mi zima za ně, ale na fotkách vypadají moc pěkně. Po překročení mostku začínáme ihned zostra stoupat a první kroky nejsou úplně nejjednodušší.

Oběma je nám blbě a motá se nám hlava. Po nějakém čase dáváme první pauzu na výhledy a zjišťujeme, že jsme zatím ukrojili jen 200 výškových. No to nevypadá moc dobře a ten pruťas před námi taky ne. Je ale třeba makat, takže pokračujeme dále, a i přes naše obtíže nám to docela šlape. Na vyhlídce v 5300 m jsem zhruba 20 min před Míšou. Díky ledovému větru je tu dost kosa, ale výhledy opravdu stojí za to. Lhotse, Makalu, Island Peak, Ama Dablam, celá údolí a spousta dalších zajímavých míst. Přesně takhle jsem si to představoval. Když doráží Míša s batohem, konečně můžu nahodit bundu, a hned je to veselejší. Po pauze pak oba vyrážíme směrem k vrcholu Chukhung Ri (5546 m). Závěr je takový dost exponovaný, ale to nám starým horalům nevadí a úspěšně dobýváme vrchol.

Tip: vyhlídkový vrchol Chukhung Ri je ideální pro aklimatizaci. Batohy můžete nechat na pokoji ve vesnici Chukhung a vyrazit jen na lehko.

Dobírání vody a nuda na pokoji

Výhledy jsou samozřejmě úžasné a pocit z nového výškového osobáku taky. Navíc jsou tu jen další dva lidi, takže si tu krásu můžeme vychutnat skoro sami. Dolů nám to sviští, protože v tom písečku „Himalájské pouště“ se jde člověku skoro samo. Do vesnice Chukhung po pár kochacích pauzách přicházíme lehce po druhé a za 500 rs (100 Kč) kupujeme v minikrámku dvě čínské polévky a dvoje sušenky. Chápeme, že to tady musí vynést jaci, ale ty zdejší ceny jsou dost vysoké. Po příchodu na pokoj zase škemráme v kuchyni o vodu, ale už z nás nemají moc radost. V celém ubytování je ale voda zamrzlá včetně vody na splachování a litr balené stojí 350 rs (70 Kč), takže moc nemáme jinou možnost. Navíc není důvod kupovat vodu, když s sebou máme filtr.

Tip: na filtrování používáme Sawyer Mini (SP128). Je lehký, skladný a cenově přijatelný.

Do pokoje nám ještě pěkně svítí sluníčko, takže oba na dvě hodiny usínáme a budíme se až v 5, když už je zase tradiční mlha a dírami v obložení nám protahuje kouř z komína. Nevíme, co smrdí více, jestli spalovaná sušená jačí hovínka nebo plasty. Ve 4700 m nad mořem dřevo k dostání není, takže je to pochopitelné, ale dusí nás to pěkně. Před setměním ještě dobírám vodu z řeky (aby na nás nebyli protivní) a zbytek dne se snažíme co nejvíce zabít. To nás na těch trecích moc nebaví, že po skončení túry není co dělat. Je to jeden z dalších rozdílů oproti > treku kolem Annapurny <, kde je elektřina natažena do 4000 m nad mořem a bez wifi a dobíjení jsme byli jen dva dny.

Tip: pokud neplánujete chodit od rána do večera, hodí se vzít si s sebou něco na zabavení, např. ebook.  

S výškovou nemocí do prvního sedla

Celou noc mě příšerně bolí hlava a ráno je zase strašné. Nemůžu mluvit, nemůžu se pohnout a nos mám plný rýmy. Míša je na tom o něco lépe, ale hned u snídaně se jí taky dělá blbě. To já ani do sebe nemůžu nasoukat omeletu se sýrem z toho, jak je mi zle. Nemá moc smysl se nikam hnát, takže ještě dáváme čaj u kamen a snažíme se tu ranní nevolnost rozdýchat. Po chvilce je to o něco lepší, takže balíme všechny věci a kolem půl 9. vyrážíme do boje. Důvodem, proč se náš článek jmenuje Everest Base Camp trek přes tři sedla je ten, že místo přímé krátké cesty rovnou do EBC, jsme se rozhodli po cestě překonat tři sedla měřící přes 5000 m a udělat takový okruh z Namche Bazaar s odbočkou do EBC. Dnes nás čeká první ze sedel a hned od začátku pozvolna nabíráme výškové metry.

Tip: pokud máte čas a kondici, rozhodně vyzkoušejte Everest Base Camp trek přes tři sedla. Poznáte mnohem větší část NP Sagarmatha a zažijete nepřekonatelné výhledy. Je to sice značně náročnější, ale taky mnohem lepší než jít rovnou do EBC.

Přechod sedla Kongma-La Pass (5535 m)

I když nám ráno bylo blbě, tak nám to oběma pěkně šlape a pomalu začínáme dohánět ostatní turisty. Zhruba od 5100 m přichází zrada v podobě velmi prudké pasáže, při které překonáváme 200 výškových m. Je to fakt makačka a občas si i lehce pomáháme rukama. Je fajn, že sluníčko svítí, výhledy jsou úžasné, jen škoda toho studeného větru. Stačí, aby jen trochu fouklo, a hned se cítíme, jako by se ochladilo o 20 stupňů. Je to těžké se do tohoto oblékat, když při šlapání se člověk potí a ihned po zastavení začíná mrznout. My ale vesele pokračujeme dále a zanedlouho dorážíme k temně modrému jezeru ve výšce 5450 m. Vypadá to tu fakt hezky, jen ta závěrečná pasáž do sedla moc ne. Posledních 100 výškových člověka opravdu prověří a pochopí, že Himaláje nedají nic zadarmo.

Oba funíme a dřeme, ale ta námaha stojí za to. Lehce po poledni dobýváme sedlo Kongma-La Pass (5535 m) a můžeme si užít super výhledy na všechny strany. Opět jsou to Lhotse, Makalu, Island Peak, Lobuche a spousta dalších velikánů. Oba jsme celkem zdechlí a Míše není moc dobře, takže jen sedíme, oddechujem a snažíme se do sebe nacpat alespoň balíček sušenek. Jak je člověk vyflusaný, tak nemá chuť na jídlo a na studené pití už vůbec ne. Zhruba po půl hodině kochání se vydáváme na cestu dolů. Ta je ze začátku dost prudká a v kamenitém svahu ani není moc vidět. Později se však objevuje naše oblíbená písčitá stezka a hned to utíká o něco lépe. Říkáme si, že 4 km a 600 výškových do vesnice Lobuche, kterou máme na dohled, musí uběhnout jako nic, ale to jsme na hrubém omylu.

Plazíme se po ledovcové moréně

Po sestupu do 4900 m nás čeká krátký výšvih k bývalé ledovcové oblasti. Dnes už ze sněhu zbyla jen kamenitá moréna, po které musíme mezi kameny šplhat nahoru a dolů. Už jsme oba s Míšou celkem na dně a přijde nám, že to nebere konce. V podstatě se jen potácíme mezi šutry a snažíme se v nepřehledném terénu najít další mužíky. Už ani nevím, kolikrát jsem se dneska zadusil kašlem a každé promluvení opět přináší nesnesitelnou bolest v krku. Jedině, co nám dělá radost, jsou dvě pozůstalá ledovcová jezírka a nové zasněžené štíty, které jsme ještě neviděli. Kolem 3. docházíme konečně do Lobuche a z posledních sil se snažíme najít ubytko. Je nám kosa, vůbec nám to nešlape, takže napotřetí berem chajdu, kde chtějí za noc 1000 rs (v celé vesnici je to stejné). Míša okamžitě usíná a já se po převlečení snažím nabrat dostatek vody, než nám zase zamrzne.

Tip: s nadmořskou výškou rostou i ceny. Zajímavý je poměr, kdy pokoj pro dva stojí cca 200 Kč a jedna tyčinka Mars okolo 100 Kč.

Nejvyšší bod treku a Everest Base Camp

Přes noc byla taková zima, že nezamrzla jen voda v kohoutcích, ale i naše přefiltrovaná voda na pokojích. Naštěstí nám bylo ve spacácích docela teplo, takže po snídani šampiónů (smažená vejce a toast s máslem) můžeme vyrazit. Dnešní den je pro nás jeden z nejdůležitějších, protože bychom měli zdolat vrchol Kala Patthar a taky se podívat do EBC. Většina lidí dnes přespává v osadě Gorak Shep, ale my jsme se rozhodli, že si necháme věci na ubytku v Lobuche a zkusíme to stihnout za jeden den. Začátek dnešní trasy je skoro po rovině a my postupně míjíme davy turistů mířících stejným směrem. Pak se opět dostáváme na území bývalého ledovce a opět začíná stoupání a klesání. Není to nic extrémního, ale člověku to v té výšce kolem 5000 m dá zabrat.

Zdoláváme Kala Patthar (5648 m)

Po cca 2 hodinách konečně přicházíme do osady Gorak Shep. Ani se moc nezastavujem a rovnou začínáme stoupat na vrchol Kala Patthar. Čeká nás přibližně 450 výškových m jedním vrzem a vypadá to, že si pěkně máknem. Pouštíme se do toho s vervou a myslíme si, že náš čas 1:20 h je fajn. Nahoře jsme skoro sami a výhledy jsou parádní. Konečně se nám po několika dnech ukazuje Mount Everest v celé své kráse. Náš nový výškový osobák 5648 m si bohužel nemůžeme vychutnávat moc dlouho, protože díky ledovému větru je pořádná kosa. Nazpět nejdeme stejnou cestou přes Gorak Shep, ale bereme to takovou zkracující pěšinou, která by nás měla přiblížit k EBC. Stezka mezi šutrama v nestabilním svahu není moc vidět a je to takové náročnější.

Tip: dobrou základnou pro výstup na Kala Patthar je osada Gorak Shep, ale dá se to zvládnout i z Lobuche.

Everest Base Camp – zklamání?

Nějak to však zvládáme a poměrně rychle se napojujeme na stezku vedoucí k základnímu táboru Everestu. Teď už to podle map vypadá pohodově. Normálně by to byla hračka, ale po výstupu na Kala Patthar toho máme jaksi dost a na moréně se celkem trápíme. Škoda, že už všechen ledovec roztál. Vypadá to tady tak ponuře a není nám z toho do zpěvu. Jedinou připomínkou zamrzlé krajiny jsou občasná ledovcová jezera s příkrými ledovými svahy. Na zvlněné moréně je taky jasně vidět, jak vznikají trhliny a že žádný pád není sranda. Docela šouravým tempem se dostáváme do údajného base campu.

Je listopad, takže kromě ostatních turistů tady nikdo není a jediné, co připomíná základní tábor, je nápis na kameni. I tak je ale fajn vidět, odkud na jaře startují borci lezoucí na nejvyšší horu světa. Taky mě baví pohled na „roztrhaný“ ledovec Khumbu, kudy začíná trasa na Everest. Cestou zpátky nám to už docela šlape, ale zadarmo to není. Zase ta zpropadená ledovcová moréna a pak už jen příjemná stezka mírně z kopce. Do Lobuche přicházíme akorát v momentu, kdy slunce zachází za kopec a z údolí se valí mraky. Jeden by si podle nich mohl nastavit hodinky.

Kam dál?

Everest Base Camp Trek přes tři sedla zdaleka nekončí. Je tady totiž > druhý díl < našeho putování. Dozvíte se, jak se nám povedlo překonat zbývající dvě sedla, jak jsme bojovali se zimou a jak náročná je závěrečná trasa do Jiri. Taky můžete mrknout na článek o > treku okolo Annapurny < nebo o nepálském > národním parku Chitwan <, který je plný nosorožců a dalších zajímavých zvířat.

Mrkněte na naše video!!!

Everest Base Camp Trek přes tři sedla můžete shlédnout taky v našem videu. Je nabito nádhernými pohledy na osmitisícovky, zjistíte, jak vypadá ubytování, a taky uvidíte, jak nám to někde nešlape 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Everest Base Camp Trek přes tři sedla se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Ve článku najdete kromě našich zážitků taky spoustu praktických rad a tipů.

Uvítání ve vesnici Sauraha

Po 6,5 hodinách drkotavým autobusem za zvuku nepálských odrhovaček konečně z Pokhary dojíždíme do vesnice Sauraha. Místní autobusové nádraží je jen prašný plácek na okraji vesnice a po výstupu se na nás místní opět slítávají jako supi. Každý chce totiž ulovit svého turistu, ale my už máme ubytko rezervované a vydáváme se asi 1,5 km do Chitwan Gaida Lodge. Ze začátku je uvítání takové rozpačité a skoro recepčnímu nerozumíme, ale nakonec máme docela fajn pokoj s vlastní koupelnou (i když trochu špinavý) a po chvilce rozkoukávání i víme, jaké aktivity jsou v okolí k dispozici. Několik druhů safari, turistiky džunglí, kánoe, výlety mimo národní park a spousta dalších. Nejlépe se to rozhoduje u jídla, a nakonec během oběda volíme společný program se třemi dalšími Francouzi. Dnes krátká procházka na břehu řeky a zítra celodenní trek v džungli.

Tip: skvělé ubytování najdete v Chitwan Gaida Lodge (cca 175 Kč/noc), kde vám pomohou s výběrem toho správného programu pro vás. Syn majitele je zkušený průvodce džunglí a výborný fotograf.

Procházka při západu slunce

Tím, že jsme ve skupině, to máme levnější a vychází to docela dobře. Procházka při západu slunce za 500 rs/os. a zítřejší celodenní trek i s obědem za 2250 rs/os. + 2000 rs/os. za permit. V nepálských rupiích to vypadá jako hodně peněz, ale v přepočtu nás to stojí necelých 1000 Kč za jednoho. Na odpolední tour vyrážíme lehce po 4. a ze začátku nás to moc nebere. Hned naproti našeho ubytování je totiž sloní farma, kde mají několik slonů přivázaných řetězy, aby nemohli na člověka za útočit. Údajně je to tak jen na noc a přes den chodí do džungle, ale tipujeme, že je mají spíše na nějakou práci nebo svezení turistů. Tak to teda není úplně nejlepší začátek, a i zbytek naší pětičlenné skupiny se tváří rozpačitě, ale za chvilku je situace mnohem lepší.

Potkáváme prvního nosorožce

Průchodem sloní farmou se dostáváme na louku podél řeky Dungre, kde nám náš průvodce ukazuje spoustu stop nosorožců, tygrů a vidíme i páva. Ze začátku si myslím, že nás trochu lakuje a stopy si domýšlí, ale když přicházíme k řece, objevuje se před námi náš první nosorožec indický. Chvíli jen tak stojí v řece a později se pokládá do vody ke spánku. Není nějak extra velký a vidíme ho trochu na dálku, ale je to úžasný zážitek. Tak opravdu měl pravdu, když říkal, že v NP Chitwan člověk na 99 % nosorožce uvidí. A to vlastně ještě technicky ani v národním parku nejsme. Pokračujeme po loukách dále a podél vody se dostáváme až k soutoku řek Dungre a East Rapti River.

Tady díky našemu průvodci vidíme na malém bahnitém ostrůvku krokodýla. Taky není úplně největší a při svém zbarvení dobře splývá, ale se zapůjčeným dalekohledem už jde bezvadně vidět. O to lepší jsou naše zážitky, když o kousek dál leží uprostřed vody gaviál. Takhle máme oba zdejší druhy krokodýla kousek od sebe. Spokojení se během stmívání vracíme zpět k ubytování. Sice bychom si ten okruh mohli dát sami, ale takhle na začátek to nebylo špatné. Navíc jsme získali cennou radu, že před rozzuřenými nosorožci se leze na strom.

Tip: ze všech nabízených aktivit nám turistiky džunglí přišli nejlepší. Člověk je v malé skupince, případně sám s průvodcem a má větší šanci vidět zvířata.

Vyrážíme na trek do džungle

V 7 ráno je naše včerejší skupinka opět ready a vyrážíme k přívozu. Tentokrát už půjdeme do národního parku, takže pro větší bezpečnost máme s sebou průvodce dva. Sice mají na obranu jen dřevěné hole, ale prý to stačí. Řeka je zatím ještě zahalena v ranním oparu a my na dlouhé úzké loďce během chvilky přejíždíme na druhou stranu. Žádné motory ani kormidlo. Vše zvládá jeden kormidelník za pomocí dlouhé tyče. V podstatě hned za řekou vcházíme do džungle, kde máme takové malé bezpečnostní školení, a pak rovnou vycházíme. Šlapeme asi 5 minut, když se naši průvodci začnou co chvíli zastavovat a my všichni taky stojíme jako pěny a upřeně hledíme stejným směrem. Bohužel z toho kromě pár noh jelenů nic není, a tak pokračujeme dále.

Zhruba po kilometru vycházíme z lesa ven a dostáváme se na otevřenou planinu, po které kdesi v dáli kráčí makak. My jdeme na vyhlídkovou plošinu k řece a snažíme se objevit nějaké zvíře, ale marně. Poté prostupujeme dál stezkou mezi vysokou trávou a začíná to být lehce únavné. Co chvíli zastavujeme a společně s vůdci potichu jako myšky marně čumíme kdesi v dál, kde samozřejmě nic není. Navíc sluníčko už má docela sílu a v bezvětří a dlouhých kalhotech, které jsou do džungle skoro povinné, je dost horko. Po letních monzunech je tráva hodně vysoká a člověk prý musí počkat na ideální podmínky do února, kdy je sucho a tráva slehne. Dále pokračujeme směrem k řece, kde pozorujeme tygří a nosorožčí stopy, ale zvířata nikde, a tak se vracíme zpět. Trusu a stop je tady cestou opravdu spousta. Ať už od slonů, nosorožců, tygrů nebo medvědů.

Medvěd pyskatý a kobra královská

Když už začínáme být trochu zklamaní, protože pořád jen šlapem v horku sem a tam, objevuje se přímo před námi na stezce černý medvěd (pravděpodobně medvěd pyskatý). Samozřejmě jsme všichni nadšení a potichu se vydáváme za ním. Naši oba průvodci jdou okamžitě dopředu a s nastraženou dřevěnou holí v ruce kurážně vedou skupinu. Najednou medvěd zrychluje, my za ním, skáče do křoví, hlasitým zabručením nám dává najevo, že jsme ho nasrali a mizí kdesi v houští. Bylo to rychlé, ale parádní. Je super, jak taková malá věc dokáže zvednout náladu a všichni nadšeně pokračujeme dále.

Jen asi o pět minut později, když stojíme kvůli sundání pijavice u otevřeného výhledu na říčku, Míša si najednou všímá obřího hada na druhé straně. Je to zhruba dvoumetrová kobra královská, která zrovna souká do pusy ještěrku. Tak teď jsou nadšení i naši vedoucí, protože vidět kobru královskou je prý 10 x vzácnější než vidět tygra. Když do sebe dotlačí obídek, vztyčuje hlavu a plazí se někam do houští. Je úžasné, že toto zvíře tady v podstatě nemá predátora a pohybuje se jen kousek od nás. My na oběd jdeme do bezpečí další rozhledy a máme na něj přes dvě hodiny času. Přijde nám to docela dost a celkem zbytečná ztráta času, když můžeme jít prozkoumat další místa, ale je vedro a zvířata prý nejsou přes poledne aktivní, tak alespoň můžeme chvíli odpočívat.

Tip: součástí ceny je i oběd a voda, takže se během treku nemusíte o nic starat.

Další had, nosorožci i krokodýli

Ve 2 hodiny pokračujeme v prohlídce. Nejprve jdeme k takovým lagunám, kde jsou běžně vidět nosorožci, ale bohužel máme smůlu. Pak sledujeme malou říčku směrem k oboře s jeleny a cestou potkáváme dalšího dlouhého hada, jehož hlava vyčuhuje z trávy. Údajně je taky jedovatý, ale jeho uštknutí člověk přežije. Na to, že tady mají tolik hadů, mi přijde, že si tu chodíme jakoby nic. Vracíme se zase směrem zpět a opět nám přijde, že to začíná být trochu jednotvárné. Horko, tráva, plané zastavování a zase šlapání. Jen kousek od jeep road ale narážíme na jezírko, na jehož konci se koupe nosorožec. Sice to na těch 100 metrů nejde vyfotit, ale s dalekohledem jde krásně vidět. Po chvíli k němu přichází i druhý, takže to máme se vším všudy. A když už jsme na jeep road a skoro končíme naši tour, ještě před námi přebíhá několik puntíkatých jelenů.

Před 5. hodinou pak přívozem přejíždíme zpět na druhou stranu řeky a stejně jako včera, i dnes se na písečném náspu u soutoku řek povalují krokodýli. Leží jen asi 100 metrů od místa, kde jsme na loďce řeku přeplouvali a dnes je počet vyrovnaný. Tři krokodýli bahenní a tři gaviálové. Tak to nám vyšlo krásně. Spokojení se vracíme k ubytování, kde přímo před námi přechází nosorožec přes ulici. To je paradox. Celý den se za nimi hodíme, v nohách máme okolo 17 km a on si pak kráčí skrz vesnici, jako by se nechumelilo. Nadšeně pozorujeme ten valící se kolos a takové střetnutí nás motivuje k tomu, abychom si rezervovali ještě další dvě noci a zkusili štěstí i zítra.

Tip: na prohlídku NP Chitwan si rezervujte minimálně dva dny.

Sám za nosorožci

Je před šestou ráno a za nosorožci do národního parku Chitwan se tentokrát vydávám sám. Oficiálně jsem vlastně jen na okraji NP, ale to vůbec nevadí. Přes sloní centrum se dostávám na louku podél řeky Dungre (GPS: 27°34’8.033″N, 84°29’56.902″E), kde zrovna přímo přede mnou kráčí jeden mohutný slon s dvěma jezdci na hřbetě. Chvíli jdu za nimi, než zastavují a říkají mi, že je to tady po ránu velmi nebezpečné, že se tu pohybují tygři a nosorožci. Moc na klidu to člověku nepřidá, ale přesně právě proto tu jsem. Když mizí za řekou v džungli, pokračuju v pátrání. Jsem tu úplně sám, pomalu se rozednívá a za stromy džungle začínají prosvítat sluneční paprsky. Procházím travou asi 10 minut, když v tom narážím na prvního nosorožce. Vystupuje z vody, vylézá svahem na břeh a pozvolna odchází.

Tip: pozorování nosorožců na vlastní pěst je nebezpečná záležitost. Určitě je na místě zvážit společnost jednoho z místních průvodců.

Já pokračuju až k přívozu, ale zvířata nikde, a tak se vracím stejnou cestou zpět. Jen kousek od místa, kde jsme viděli nosorožce první den, potkávám běžkyni, která tvrdí, že před chvílí dva viděla. Spěchám tedy směrem, kterým ukazuje, ale už vidím jen jednoho, jak se na protější straně řeky otáčí a mizí v křoví. Škoda. Být tu o pět minut dříve, tak ho mám v celé své kráse. Začínám se pomalu vracet ke slonímu centru, ale napadá mě zkusit ještě jednu louku napravo od něj. Tady se v ranním oparu z vycházejícího slunce krásně jeden pase. Opatrně ho pozoruju a pomalu přicházím blíže k němu. Je to tak na 30-50 m, ale naprosto úžasné. Připadám si jako v nějakém dokumentárním filmu a dokázal bych tady strávit celý den.

Příliš blízké setkání?

Trochu mě ale tlačí čas snídaně, a tak se pomalu začínám vracet zpět. S několika puntíkatými jeleny si ještě vyměňujeme obdivné pohledy a teď už opravdu musím na ubytko. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, co se stane v následujících minutách. Zrovna, když procházím mezi „výběhy“ sloního centra, kráčejí si kousek ode mne dva menší nosorožci. Jsou vzdáleni tak 10 metrů a tváří se, že je vůbec nezajímám. Zároveň jde kousek před nimi někdo z místních a pravděpodobně jim slovně naznačuje, kudy mají mezi sloní farmou projít. Opět mě ten život nepřestává překvapovat. Tak já se celé ráno honím po loukách a nakonec je nejlépe vidím skoro v zastavěné oblasti.

20 Thousand Lakes

Naše ubytování Chitwan Gaida Lodge je fajn taky v tom, že nabízí evropskou snídani. Za 300 rs (60 Kč) má člověk dvě volská oka, dva toasty s máslem a marmeládou, hashbrown, džus a kafe. Ideální pro začátek dne a skoro zadarmo. Chvíli rozmýšlíme, co s načatým dnem, a nakonec si za 1300 rs půjčujeme skútr na celý den a vyrážíme k 16 km vzdálenému místu zvanému „20 Thousand Lakes“. Je to taková přírodní rezervace kousek od města Bharatpur a fajn je, že tady může člověk projíždět džunglí i na motorce. Vstupné je 200 rs/os. a po 20 minutách jízdy po prašné cestě džunglí jsme u hlavního jezera Bis Hazaari Taal s vyhlídkovou věží.

Tip: pro poznávání okolí se nejvíce hodí skútr.

Okolní krajina je krásná a pohledy na jezero a koruny stromů stojí za to, ale nějak nám to kazí turisté, které sem masivně vozí jeepy a cantery. To úplně není něco pro nás, takže se rozhodujeme pro přesun na jiné místo. Při projíždění džunglí máme už trochu více štěstí na zvířata a vidíme několik jelenů, velkého ptáka a malého krokodýla. Sice jsou to jen takové chvilkové momenty, které se z motorky nedají moc fotit, ale člověka to potěší a přidá mu to na náladě.

Most přes řeku Rapti

Po výjezdu z pralesa se dostáváme do zemědělské oblasti plné polí, skromných příbytků a místních lidí. Děti si hrají podél silnice, ženy perou oblečení v potoce a ostatní pracují na polích. Život tu určitě není jednoduchý a nástrahy přírody veliké. Vždyť v Nepálu žije přes 30 druhů jedovatých hadů. My se o zdejších nástrahách přesvědčujeme za vesnicí Jagatpur, kde přejíždíme most přes řeku Rapti. Přímo pod námi se na písečném náspu sluní krokodýl a dva gaviálové. Nejsou ale jediní. Další vidíme plavat v řece, když se čas od času vynoří na hladinu, a pak zase mizí v kalné vodě. Člověk by proti nim vůbec neměl šanci.

Na skútru do NP Chitwan

Překvapení nás čeká i na druhé straně řeky, kde můžeme bezplatně vjet do NP Chitwan. Stačí jen projít přes vojenský check-point. Sice je s vojáky těžká pořízená, ale nakonec zvládají opsat do knihy naše jména a SPZ motorky a nechávají nás projet. Teď už jsme opět v národním parku a můžeme uhánět skrz džungli. Cesta je dost rozbitá a prašná, takže nám chvíli trvá, než se dostáváme na druhou stranu NP. Po zhruba 6 km jsme na konci, a když to vypadá, že už nic neuvidíme, objevuje se přímo na hranici lesa nosorožec. Míša má docela strach a tuktuk vedle nás začíná couvat, jenže náš super skútr když zastaví, tak automaticky zdechne, takže Míša slízá a utíká, a já se otáčím do protisměru a nohama se odrážím na úprk.

Samozřejmě je ta komedie zbytečná, protože nosorožce plaší další přijíždějící motorka a mizí někde v dáli. Tak alespoň jsme pobavili ostatní. Chvíli jen tak stojíme a v tom se přímo nad námi začne nahánět několik opic. Skáčou ze stromu na strom, vřeští a pak pobíhají i po zemi. Sice jsme už hromadu opic viděli při návštěvě > Káthmádú <, ale tady v džungli to má své kouzlo. A aby toho nebylo málo, ještě plaším jelena. Takové pěkné divadlo na 100 metrech v časovém rámci pěti minut. Musím říct, že mě příroda nepřestává překvapovat. Celou cestu džunglí nic a na okraji takováto nádhera. Tak to bylo pěkné zakončení našeho dne a celého výletu za nosorožci do národního parku Chitwan.

Kam dál?

Z národního parku Chitwan jsme přejeli dokončit prohlídku > Káthmándú <, hlavního města Nepálu, a pak vyrazili na trek do > základního tábora Mount Everestu <. Tím ale naše putování po Asii rozhodně neskončilo. Naopak jsme vyrazili do dalších zemí jako je Indie, Thajsko, Laos nebo Vietnam. O všech těchto místech pro vás brzy připravíme článek. Mezitím můžete mrknout na náš > trek okolo Annapurny <.

Mrkněte na naše video!!!

Chcete vidět, jak vypadá celodenní trek džunglí, výlety na motorce nebo blízké setkání s nosorožci? Pak mrkněte na naše video 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Za nosorožci do národního parku Chitwan se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Kromě našich zážitků najdete ve článku také spoustu užitečných rad a tipů.

Divoká cesta autobusem

Náš trek okolo Annapurny v podstatě začíná již v hlavním městě Nepálu Káthmándú. V 6 ráno kupujeme na autobusáku lístky a pak nás mladý klučina odvádí k malému barevnému busíku. Batohy musíme po žebříku vytáhnout nahoru na střechu a pak se pomalu sáčkujeme dovnitř. Nevypadá to moc pohodlně a už teď je nám jasné, že to bude záživná jízda. Jedeme takto poprvé a nevíme, co nás čeká, takže první nadšení a zážitky přicházejí hned po rozjezdu. Nepálská muzika hraje na plné pecky a mladý klučina fungující jako průvodčí visí ze dveří a snaží se nalákat do busu co nejvíce lidí. Hlasitě píská, pokřikuje a na některých zastávkách za jízdy vyskakuje ven a obíhá potencionální cestující. Slovo zastávka má v Nepálu široký rozměr, protože autobusy zastavují kdekoliv si někdo mávne. Zhruba po hodině se dostáváme ven z města a krajina se postupně začíná zelenat a cesta zužovat.

Tata projede všechno

Pomalu sjíždíme kolonou dolů do údolí a neustále míjíme jeepy, busy a barevné náklaďáky. Podél silnice, která je čím dál tím rozbitější, posedávají v prachu děti, jejichž skromné příbytky jsou hned za nimi. Letmé pohledy z okýnka stačí na to, aby člověk viděl, že toho doma opravdu moc nemají. Cestou děláme 2x pauzu na jídlo a záchod, ale jinak nám to moc neutíká. Někdy po poledni začíná pršet a všudypřítomný prach (kterého máme plnou pusu) se mění v bahno. Našeho naháněče to ovšem neodrazuje. Naopak kromě visení ze dveří ještě za jízdy vylézá na střechu busu a přikrývá batohy plachtou.

Všude kolem je vidět, že tady ještě před pár dny řádil pozdní monzun, a tak objíždíme sesuté silnice, brodíme s busem řeku a brázdíme si cestu blátíčkem. Naštěstí autobus značky Tata nic z toho nerozhodí a vše hravě projíždí. Bohužel se to samé nedá říct o našich zadcích. Po 9 hodinách v buse už pěkně bolí. Normálně bychom do Besisaharu dojeli kolem 1, ale vzhledem k podmínkám tu jsme až v půl 4.

Tip: autobusy do Besisaharu odjíždějí z nádraží Naya Bus Park (New Bus Stand) a stojí 700 rs/os. 180 km dlouhá cesta pak zabere okolo 7 hodin.

První kilometry jsou za trest

Konečně jsme tu a je klid. Nezdá se to, ale celodenní poslech nepálských odrhovaček není až taková radost. Chvíli se pod stříškou chystáme, ladíme poslední věci a pak nahazujeme naše mega krosny a za jemného mrholení zahajujeme trek okolo Annapurny. Kdybychom tak věděli, kolik zbytečný věcí, co rozhodně nebudeme potřebovat, s sebou táhnem. Jsme zvyklí na přechodech spát ve stanu, takže jsme si ho samozřejmě vzali s sebou. K tomu karimatky, spacáky, nějaké jídlo na pár dnů, vařič, hrnec, kafe, čaj, oblečení do zimy, a jelikož pak chceme dále putovat na jih asie, tak máme i spoustu oblečení do letních teplot, plavky, notebook, telefony, spoustu nabíječek i powerbanky. Dohromady mám na zádech asi 25 kg a Míša okolo 20 kg. Poslední přechod jsme šli zhruba před rokem a půl, takže na takovou zátěž nejsme zvyklí a oba se pod tou tíhou podlamujeme.

V podstatě ihned se nás chytá maník, který má za 10 km ubytko a nabízí cenu 200 rs/noc (40 Kč), takže ochotně souhlasíme a alespoň máme pro dnešek cíl. První část trasy vede po bahnité cestě pro jeepy, kterými se lenoši vozí do vyšších míst, ale musíme říct, že příroda tu fakt stojí za to. Tolik druhů zelené na jednom místě jsme ještě neviděli. Do toho divoká řeka, spousta zajímavých rostlin a výhledy na kopce. I přes těžké bágly nám to celkem šlape a jemný deštík je tak akorát příjemným osvěžením. Začínáme totiž z 850 m n. m., takže je tu ještě trochu tepleji a více dusno než v > Káthmándú <. Trasa rychle utíká a náš hostitel jezdí podél nás na motorce a navádí nás správným směrem, abychom náhodou neskončili v jiném ubytku.

Tip: ubytování je na celém treku velice levné. Cena za pokoj pro dva se pohybuje od 0 do 200 Kč, rozhodně tedy netahejte stan!

Co očekávat od ubytování

Před osadou Khudi přecházíme přes visutý most na druhou stranu řeky, ať to máme o trochu kratší a vyhneme se autům. Je to super, jak nás všichni místní zdraví, usmívají se nebo mávají. Před setměním se počasí lepší, a dokonce se nám na chvíli otvírá výhled na sluncem osvětlené Manaslu (8163 m). Na první den tedy super začátek. Aby toho nebylo málo, tak pan domácí nám na poslední kilák posílá naproti dcerku, která nás již za šera přivádí k našemu ubytování Peace and Love Hotel před osadou Ngadi Lamjung.

Nevím, proč jsme si mysleli, že budeme spát někde na matracích ve společné noclehárně. Kupodivu máme velký pokoj pro sebe, sdílenou teplou jemně tekoucí sprchu, evropský záchod a vydatnou večeři v jídelně s wifi. Co více si může člověk za 40 Kč za oba přát. Jen cena ubytování je trochu kompenzovaná dražší stravou, ale pořád to není nic hrozného. Za 750 rs (150 Kč) máme jarní závitky, mix curry s rýží a výborný Lemon Grass čaj.

Tip: na celém treku jsou k dispozici soukromé pokoje. Vybavení je skromné (někdy žádné), mezery mezi prkny protahuje, ale na přenocování to stačí. Pokud si připlatíte, můžete mít i vlastní záchod a sprchu.

Cesta do Jagatu a koupání v termálním bazénku

Začátek nového dne je poněkud pozvolný, než člověk začne stoupat do vesnice Bahundanda. Tady je poprvé prověřena naše kondice, protože ty prudké schody nejsou s těmi těžkými bágly nic jednoduchého. Zrovna jsme tu kolem 10., kdy dětem začíná škola a před zahájením výuky mají na dvorku zahajovací rituál s říkankou. No vypadá to pěkně, ale jsem rád, že nám stačilo do školy přijít včas a v libovolném oblečení. Některé děti musí denně docházet až 45 minut, což v těch uniformách a po horských stezkách není žádná výhra. Z vesnice chvíli klesáme dolů, abychom pak zase mohli stoupat nahoru. Přijde mi, že máme docela tempo, ale i tak nám kilometry utíkají pomalu. Před polednem máme za sebou první desítku a na hoďku dáváme pauzu na polívku a kafe. Je potřeba se těch zásob rychle zbavit, protože se to nedá unést.

Přes visutý mostek pak přecházíme na druhou stranu řeky do Syange, kde se napojujeme na původní jeep road vedoucí z Besisaharu. Krátkou přeháňku přečkáváme v hospodě a zbaběle končíme už v prvním hostelu v Jagatu. Původní plán byl ujít alespoň 20 km denně, ale nějak na to zatím nemáme síly. Jen, co odkládáme mokré věci, scházíme na koupačku do termálního bazénku. Je to spíše taková neudržovaná betonová nádrž, ale teplota je naprosto suprová a můžeme pořádně zregenerovat. Nejlepší je se ochlazovat v rozbouřené řece tekoucí hned vedle a pozorovat protější vodopád. Taky máme za sebou další poprvé, protože se do mě zahryzly dvě pijavice. Naštěstí se dají docela snadno strhnout, ale rány pak ještě dlouho krvácí.

Tip: v termálním pramenu pod Jagatem člověk krásně zregeneruje. Vstupné je symbolických 100 rs/os. jako příspěvek na místní školu.

Brodíme jednu řeku za druhou

Člověk by tu suchou ranní omeletu klidně oželel, kdyby nemusel udělat kšeft. Podmínkou levného ubytování (100 rs) je to, že si objednáte večeři i snídani. Balení ještě nemáme tak vychytané, takže vycházíme až v půl 9. V podstatě hned za vesnicí vcházíme do úžasné soutěsky, která nás provází celý den. Slunce svití, po obou stranách šumí vodopády, pod námi hučí řeka a vše hraje překrásnými barvami. Po zhruba půlhodince šlapání přichází první zrada v podobě rozvodněného potoka, který se přelívá přes silnici. Nedá se nic dělat a musíme stejně jako všichni ostatní sundat pohory a přejít na boso. Ve vesnici Chamje se cesty dělí a na výběr jsou dvě možnosti. Buďto pokračovat pořád po jeep road po levé straně údolí nebo sejít k řece a přejít přes mostek na druhou stranu řeky, kde vede turistická stezka.

S ohledem na hlášené sesuvy půdy radši volíme první variantu a myslím si, že děláme dobře. Nemusíme tak stoupat a klesat, máme panoramatické výhledy na celé údolí, terén je mnohem jednodušší a provoz je skoro nulový. Za zmínku taky stojí obří ještěrky, které se vyhřívají na kamenech podél cesty a velikostí připomínají agamy. V podstatě by se dalo říct, že celou dobu nám údolí nabízí nádherné pohledy a ani není potřeba tak makat. Zvláště, když procházíme kolem vesnice Tal, která leží na druhém břehu řeky a hned za ní padají dva famózní vodopády. Vodopády ale taky padají i na naší straně řeky a dost často zalívají silnici. Několikrát během dne musíme sundat boty a brodit ledovou vodu. Někdy je to po kotníky, jindy po kolena. Já to mám se svou výškou docela v pohodě, ale chudák Míša občas bojuje. Na druhou stranu máme pořád kde dobrat vodu.

Tip: na filtrování používáme Sawyer Mini (SP128). Je lehký, skladný a cenově přijatelný.

Kontrola permitů na check-pointu

K obědu máme ovesnou kaši, kterou nám v Káthmándú daroval horolezec Honza Trávníček, a postupně se dostáváme až do vesnice Dharapani. Tady nás čeká první pořádný check-point, na kterém kontrolují, zda máme všechna potřebná povolení včetně Tims karet. Tak opravdu to člověk musí mít a nevyplázli jsme 5000 rs/os. zbytečně. Sice ty Tims karty člověku k ničemu nejsou, ale s úředníky nic nenaděláš. Do setmění máme ještě docela čas, takže pokračujeme další dva km do vesnice Bagarchhap. Je fajn tady být na začátku října, protože už je to podruhé, co na ubytování nikdo kromě nás není a máme celou lodžii pro sebe.

Tip: permit pro trek včetně Tims karet je potřeba vyřídit už v Káthmándú v Nepal Tourism Board Office. Cena je 5000 rs/os. celkem.

Ne vždy je posvícení

Ceny jsou zatím stále přijatelné a „ubytování s polopenzí“ pro dva nás dohromady stálo 2200 rs (440 Kč). Dnes vycházíme po 8. a hned od začátku nás čeká pár zajímavých stoupáníček. Zatím to ale moc nevadí, protože čím výše jsme, tím se otevírají lepší výhledy na krásně nasvícený masiv Manaslu. Za vesnicí Timang výhledy pomalu končí a začíná docela dlouhý úsek lesem, kde si připadáme jako v Evropě. I když už terén není náročný, moc nám to nešlape a strašně se to táhne. Zvláště poslední 2 km do vesnice Chame jsou za trest. Jsme hladoví, žízniví a během oběda se nám daří tak rozsedět, že už tu zůstáváme na noc. To byl hodně přehecovaný plán, když jsme si mysleli, že dnes budem spát ve stanu. Místo toho se jdeme akorát podívat na horký pramen, jehož bazének strhla velká voda a zbytek dne už trávíme na netu. Turisti…

Tip: trek okolo Annapurny nabízí bezplatné dobíjení elektroniky a wifi až do výšky 3500 m.

Z Chame do Lower Pissang

Včerejší mračna vzal vítr a ráno už máme zase azuro. Hned za hranicí Chame vcházíme do lesa a pozvolna stoupáme po pravém břehu řeky. Postupně začíná přibývat turistů, jak se sem ti lenoši dovážejí jeepy. Cesta je docela rozbahněná, ale když vidíme šerpy v sandálkách nebo cuklách, nemůžeme si na nic stěžovat. Na farmě Bratang nezvládáme odolat nabízenému doubleespressu a dáváme na chvíli pauzu. Je to nádhera opalovat se na slunku s výhledem na okolní kopce vysoké přes 6000 m a kávičkou v ruce. Po překročení řeky na druhou stranu nás čeká největší stoupání dnešního dne. Má sice jen 150 výškových m, ale dostáváme se do výšky 3200 nad mořem, takže už to dá zabrat. Trochu nás tlačí hlava a Míšu průjem. Vše ale zlepšují výhledy na Annapurnu II, která má necelých 8000 m. Je to naprostá paráda a člověka to hned nabíjí energií.

Tip: obecně kafe v Nepálu není žádná výhra, a tak je třeba využít každé možnosti dát si někde espresso.

Zbytek dnešní trasy do vesnice Lower Pisang už je na pohodu a před třetí si domlouváme nocleh zdarma. Abychom nelenili, jdeme se ještě projít do hořejší vesnice Upper Pisang, odkud máme krásné výhledy na Annapurny II a IV, a taky celé údolí. Náš Moon Light Hostel je fajn v tom, že nabízí wifi na pokoji (sice slabou, ale lepší než nic) a taky teplou sprchu, což nám teď tři dny nebylo dopřáno. Nedělejte si ale iluze. Člověk se sprchuje v místnosti, kde je stejná teplota jako venku, a teplé vody je celkem asi 6 litrů, takže po každé takové očistě je nutné se asi dvě hodiny zahřívat. Ideální je se umýt hned po příchodu, kdy ještě svítí sluníčko a je teplo. Jakmile je žlutý kotouč za kopcem, je to peklo. Akorát že ledové.

Trek okolo Annapurny obrazem

Dorážíme do Manangu

I dnes máme k snídani omeletu a palačinku. Dvě nejlevnější jídla z menu, která nejvíce zasytí. Poměr cena výkon je to ideál, ale chuťově žádná sláva. Trasa je dnes docela pozvolná, a navíc nám rychle utíká, protože se pořád o něčem hádáme. Holt cestovat v páru má spoustu výhod i nevýhod. Ve vesnici Humde míjíme letiště a v osadě Mungii vaříme oběd na basketbalovém plácku. Naše cestování (pokud se už teď navzájem nezabijem) by mělo trvat zhruba půl roku, takže se snažíme šetřit a moc nejíme. Hlavně já mám tedy pořád hlad, a tak po obědě zalehám na chvíli ke spánku, abych čerpal energii vesmíru. Už předtím jsem přemýšlel, jestli tady ve výšce okolo 3500 m někdo někdy hrál basket a odpověď je ano. Přesně v momentu, kdy zabírám, mi místní kluci začínají driblovat u hlavy. V noci se nevyspíš, ve dne se nevyspíš, to je teda výlet.

Veškeré chmury ale zahání pohled na koně, pasoucí se jaky a úžasně osvícené Annapurny II, III, IV. Jsou to opravdu neskutečné pohledy nejen na samotné vrcholy, ale i na celé údolí, a slunce dnes svítí jako o závod. Teď už nám chybí jen Annapurna nejvyšší, kterou ale spatříme až za několik dní. Mimochodem jaci jsou fantastická zvířata, které bychom vydrželi pozorovat celý den. Výhodou šlapání po jeep road místo po turistické stezce je rychlejší tempo, takže dnes odpoledne pohodově dorážíme do Manangu (3550 m).

Tip: Manang je posledním místem, kam vyjedou jeepy. Dokoupíte tady vše potřebné, můžete zregenerovat před náročným výstupem do sedla a v případě problémů se dá odtud sjet jeepy do nižších poloh.

Nuda, nespavost a Murphyho zákony

Nevýhodou brzkých příchodů je ale to, že pak člověk nemá moc co dělat. Venku je tma a zima, na pokoji je zima, alkohol tady levně nekoupíš a ani by se v takové výšce nemělo pít a čumět na youtube se nedá věčně. Navíc po dnešních 16 km skoro nejsem unavený a v půl 10. usínám spíše nudou nežli únavou. Jak by se dalo čekat, v 11 jsem jako znovuzrozený a nemůžu spát. Navíc se přímo pod naším oknem štěká mezi sebou smečka psů. Aby to nebylo tak monotónní, přichází do toho hučet jak, který řve, jak by jej mordovali. Pak pro změnu psi štěkají na jaka, který by je normálně měl na párku, ale jelikož spíme přímo nad ním, raději si zařve. Kolem půl 3. ráno ztrácím přehled a usínám.

Říši snů se oddávám jen do 6, protože to už vstávají šerpové. Přímo pod naším oknem provádějí ranní hygienu, která očividně zahrnuje profouknutí všech dutin. Hlasitě smrkají a chrchlají na všechny strany a v papírových příbytcích to zní, jako by člověku stáli u hlavy. O dobrou náladu je tedy postaráno hned z rána a Míša tomu ještě přidává. Není ji moc dobře a dost zásadně trvá na tom, že tady budeme mít aklimatizační den, a tedy v tom cirkusu strávíme další noc. Mi taky celou noc bušilo srdce jako o závod a hlavu mám jak po propařené noci, ale v žádném případě tady nechci zůstat. Nakonec mi ale nezbývá nic jiného než se přizpůsobit, takže se musím psychicky srovnat s další bezesnou nocí.

Výšková nemoc a aklimatizační výstup k Ice Lake

Míša řeší slabou výškovou nemoc odpočinkem a malou procházkou, ale já si myslím, že klín je třeba vytloukat klínem, a co nejde silou jde větší silou. Místo odpočinku tedy volím rychlý výstup k jezeru Ice Lake do výšky okolo 4600 m. V podstatě hned za Manangem začínám stoupat a s každým výškovým metrem si vytvářím nový osobák. Takhle vysoko jsem nikdy nebyl ani lanovkou. Tempo mám docela svižné a když šlapu na lehko, jde to jako po másle. I přes pozdější start dorážím k jezeru mezi prvními a můžu si jej užít v celé své kráse včetně okolních výhledů na již zmíněné Annapurny a údolí pode mnou. Takové chvilkové odloučení dvojici jen prospěje a pár večerních piv je příjemným završením úspěšného dne. To pak jeden spí jako nemluvně.

Záchodové příhody

Při pohybu ve vyšších nadmořských výškách je blbé to, že by se nemělo stoupat rychle. Obecně se doporučuje postoupit o přibližně 500 výškových m za den, a tak nás dnes čeká jen 9 km. Za Manangem se odpojujeme z hlavní trasy vedoucí do sedla Thorong La Pass a vyrážíme směrem k Tilicho Lake. Stejně jako většina lidí chceme zítra udělat další aklimatizační výstup k jezeru, ať jsme pak ready na přechod sedla. Pokud chcete trochu ušetřit, pak je lepší nechodit až do Tilicho Base Camp, ale zůstat už v některém z ubytování před ním. Nám se daří v Tilicho Peak Hotel (osada Shreekharka) ukecat pokoj za 300 rs na noc a dnes máme dokonce i vlastní turecký záchod.

Tip: splachovací záchody moc v Himalájích nefungujou. Je třeba se dopředu psychicky připravit na zalívání vodou z kbelíku. Vlastní toaleťák je nutností, ale během treku se dá v pohodě dokoupit.

Přes den je počasí na kraťasy a tričko, ale v noci už je pořádná zima. Ve 4050 m nad mořem až taková, že v celém hotelu zamrzla voda. Bohužel to zjišťuju až po vykonání potřeby na našem privátním záchodě, takže splachování je pak zábava. Je to takové ranní zpestření. Naštěstí v kuchyni už vodu mají, a tak nebudeme celý den žíznivý a můžeme zahájit výstup k jezeru Tilicho.

Tilicho Lake – nejkrásnější jezero na celé trase

K jezeru je to 11 km, což vypadá jako hračka. Bohužel jsem se nějak špatně podíval do mapy a místo očekávané roviny je první polovina trasy pořád nahoru a dolů. Sice jsme se během přesunu do Tilicha Base Campu nějak zvlášť výše neposunuli, ale pár set výškových metrů už v nohách máme. Na posilněnou si dáváme kafe a teď už opravdu zahajujeme výstup. 900 m převýšení na zhruba 5 km trase. Ze začátku dost funíme, ale jde nám to poměrně svižně. Spousta zodpovědných turistů vyrazila už časně ráno a skoro to vypadá, že jsme dnes poslední, kdo se škrábe nahoru. Taky se nám to někteří Nepálci snaží vymluvit, ale rady od lidí, kteří po sněhu kloužou v teniskách a teplákovkách si moc nebereme k srdci.

Ve 4750 m dáváme pauzu, která je pro nás osudná. Na ledovém větru okamžitě promrzáme, a i když na sebe navlíkáme všechno oblečení, co s sebou máme, nedaří se nám zahřát a přestává nám to šlapat. Taky Míša začíná bojovat s vysokou výškou a podkluzující sníh tomu moc nepřidává. Navíc je v této části terén dost prudký, dochází nám voda a s protijdoucími Nepálci se nedá normálně vyhnout. Většinou jen stojí uprostřed úzké stezky a čekají, co uděláme. Myslel jsem si, že rodáci země s nejvyšším pohořím světa budou větší turisti. Výstup je dost náročný, ale Míša bojuje ze všech sil a společně dosahujeme jezera ve výšce 5000 m. Je to nádhera koukat na temné jezero obklopené zasněženými vrcholky hor.

Tip: Tilicho Lake je krásné jezero, které prověří vaši kondičku a připraví vás na výstup do Thorong La Pass.

Hory není radno podceňovat

Neúprosný ledový vítr a smrad z hořících odpadků, které spalují provozovatelé místního občerstvení, nás vyhání na cestu dolů. Teď se nám hodí zkušenosti z minulých let a bruslením po sněhu předbíháme několik „turistů“, které jsme předtím míjeli cestou nahoru. V Base Campu jsme za hodinku a čtvrt a konečně můžeme dobrat vodu. Není to ale žádný zázrak, když je úplně ledová. Do setmění zbývají dvě hodiny, a tak je potřeba pokračovat dál. Je poznat, že jsme k obědu měli jen čokoládu, protože nám oběma chybí šťáva a hrozně se táhnem. I ten nejmenší kopeček je pro nás utrpením a připadáme si, jak kdybychom byli těsně pod vrcholem osmitisícovky. Na ubytko po 22 km dorážíme úplně zničení a dva litry mátového čaje do nás padají jako nic.

Co si dát k večeři

Další den je naštěstí docela pohodový, protože jen traverzujeme do vesnice Yak Kharka. Moc turistů stezkou úbočím nechodí a výhledy jsou nepřekonatelné, takže den je na jedničku. Akorát zas od tří odpoledne nemáme co dělat a choulíme se na pokoji zabalení do spacáků, protože vytápěné jsou zásadně jen jídelny, a ještě k tomu dost chabě. Jediným zpestřením je pro nás večeře. Dal Bhat power 24 hour. Oblíbený nápis na tričkách nám sice nepřijde až tak pravdivý, ale dal bhat si k večeři dáváme docela často. Luštěninová polévka (obvykle čočková), rýže a omáčka se zeleninou. Chuťově to podle nás není až takový zázrak (připadá nám to jako nemocniční strava), ale skoro pokaždé si může člověk přidat, a tak se dá z toho pořádně najíst.

Doufám, že tento článek nebudou číst Nepálci, protože pro ně je Dal Bhat něco jako modla a jedí ho i k snídani. Z čočky, rýže a zeleniny si udělají takovou jednolitou hmotu, kterou pak pojídají rukama. Pro Evropana zajímavý pohled. Mimo Dal Bhat si dáváme nudle (chowmein), špagety se sýrem, momo knedlíčky, jarní závitky, případně brambory. Jídlo je většinou nabízeno ve čtyřech úpravách – se zeleninou, s vejci, a s kuřecím nebo hovězím masem. Podle druhu úpravy taky roste cena. Samozřejmě se země snaží přizpůsobit turistům, a tak je možné v Himalájích koupit pizzu nebo burger s hranolkama. Na pití je nejlepší si objednat konvici čaje (černý, mátový, citron se zázvorem atd), ale dají se koupit i slaďárny typu kola.

Tip: cena jídla roste s nadmořskou výškou a v nejvyšších místech se pohybuje okolo 1000 rs.

Nocování ve 4900 m

Zpátky na hlavní trase se šlape docela dobře. Potkáváme více turistů, takže se máme s kým bavit, a 7kilometrový úsek z Yak Kharky do Thorong Phedi je docela rovný. Teoreticky by se dalo skončit už tady, ale chceme mít lepší startovací pozici do sedla, a tak se ještě odhodláváme k vyšplhání 400 výškových m do High Campu. Dvoukilometrový pruťas je pořádná makačka, ale vyplatí se to, protože jinak bychom si z toho zítra cvrnkli. Z ubytování ve výšce 4900 m máme nádherné výhledy na okolní sedmitisícovky. Úplně jako z katalogu. Jen pokoj je trochu partyzánský, protože světlo nesvítí, zásuvky nejsou, zato kosa je jako v mrazáku. Ale jsme rádi, že na nás zbylo místo a za 500 rs v takové výšce ani nic neočekáváme. Jsem zvědavý, jak se dnes bude spát těm, kteří s sebou nemají spacáky a spoléhají jen na poskytnuté deky.

Tip: do High Campu se vyplatí vyrazit brzy, protože zájem o nocleh je vysoký a kapacity omezené.

Později zjišťujeme, že za příplatek se dá další deka nebo spacák půjčit, ale můžete si být jistí, že tady to nikdo nepere. Nic neodsuzujeme a nechceme to zbytečně přehánět, ale celkově máme pocit, že povlečení ani deky na ubytování moc neperou. Žádné pračky Nepálci nemají, vše se musí dělat ručně a k dispozici je jen ledová voda. A kdo by se s tím pořád otravoval, když většina turistů zůstává jen na jednu noc. Takže vlastní spacák se určitě hodí, ať už kvůli tepelnému komfortu nebo pocitu „čistoty“. Ono v konečném důsledku je to stejně jedno, protože ty letmé spršky jsou spíše takovou cenou útěchy než opravdovým umytím.

Den „D“ – výstup do Thorong La Pass

V noci jsme neumrzli, a tak nás dnes čeká nejtěžší část celého treku – výstup do sedla Thorong La Pass. Lehce nás celou noc bolela hlava, ale to nám nebrání ve vychutnání si snídaně. Je 7 ráno a zase jsme tu poslední. Všichni ostatní už jsou totiž dávno na cestě. To je jedna z mnoha výhod šlapání bez průvodce. Nikdo tě nenutí vstávat brzo. Při placení 4500 rs (900 Kč) za nocleh, snídani a večeři pro dva se docela prohýbáme. Kdybychom tak věděli, že na treku do základního tábora Mount Everestu budeme v této výšce spát běžně a platit dvojnásobné ceny. Jedním z důvodů, proč vyrážíme tak „pozdě“ je čekání na sluneční paprsky. Teplota je okamžitě mnohem lepší a my se můžeme pustit do ukrajování výškových metrů.

Cesta do sedla je už naštěstí po nedávné lavině prochozená, ale i tak je to hodně náročné. Jednomu z nás (nebudu Míšu jmenovat) to moc nešlape a musím se pro ni ze sedla vracet a poslední kilák ji pomoct s batohem. I tak si ale myslíme, že časy 2 h (já) a 2,5 h (Míša) jsou docela obstojné a v 10 už si užíváme kafe a čaj ve výšce 5416 m nad mořem! Je pro nás nepochopitelné, jak tady místní borci můžou v promrzlé plechové boudě s naftovým generátorem přezdívané teahouse vydržet, ale horké nápoje přijdou vhod. Dobrý pocit z dosažení sedla si kvůli zimy nemůžeme užívat moc dlouho a pouštíme se na sestup dolů.

Sestup o 1700 výškových metrů

Míše pořád není moc dobře, takže ze začátku to jde pomalu, ale od nějakých 4600 m nad mořem se to láme a už svištíme jako draci. Postupně se nám daří většinu lidí předběhnout a do vesnice Ranipauwa (3700 m n. m.) dorážíme kolem druhé. Byl to náročný den, hlavně ten sestup, při kterém jsme sklesali o 1700 výškových m. I tak ale ještě nacházím energii na krátkou procházku při západu slunce, kdy je nádherně vidět další osmitisícovka jménem Dhaulagiri.

Tip: ještě odpoledne je dobré si vymyslet program na další den a zarezervovat si lístky na bus nebo půjčení kol. Cesta do Tatopani stojí 1500 rs/os.

Termální koupaliště v Tatopani

Výstupem do sedla ale náš trek okolo Annapurny nekončí. Ráno nasedáme na místní autobus a sjíždíme do vesnice Tatopani. Tempo je jasně dané. 60 km 5 hodin, tedy naše průměrná rychlost je 12 km/h. To už by fakt bylo rychlejší a pohodlnější si půjčit kolo, což je další z možností, jak se do Tatopani dostat. A možná i bezpečnější, protože autobus kličkuje v serpentinách nad řekou, na jedné straně cesty svah s uvolněnými kameny, na druhé díra dolů, a se všemi pasažéry včetně nás to hází ze strany na stranu. Několikrát za jízdu se stane, že nás hluboké výmoly vyhazují ze sedadel. V Tatopani vystupujeme úplně rozbití a jsme rádi, že to máme za sebou.

Jako by však celá vesnice byla jedna velká past na turisty. Všude, kde se ptáme, chtějí za pokoj minimálně 600 rs, což je zatím nejdražší ubytko za celý výlet. A to jsme ve výšce okolo 1300 m nad mořem. Až po delším hledání se nám daří domluvit pokoj v Tibetan Guest House za 200 rs a po zabydlení jdeme vyzkoušet zdejší pověstné termální prameny. Za 150 rs na osobu jsou dva horké bazény docela fajn, ale spíše než teplá voda zaujmou člověka místní zvyklosti. Skoro to vypadá, že se sem chodí umývat celá vesnice.

Pekelný kopec do Ghorepani

Jeden by si myslel, že po překonání sedla máme vyhráno, ale vypadá to, že nejtěžší stoupání nás teprve čeká. Do Ghorepani je to 1800 výškových metrů a jelikož chceme zítra stihnout východ slunce na známé vyhlídce, musíme celý úsek zvládnout už dneska. Ne každý turista má ještě chuť se na konci treku pachtit s takovým krpálem a někteří už zvolili odjezd do Pokhary. Míša by se k nim ráda přidala, ale oba víme, že se mnou tento plán nemá šanci. Zhruba kilometr za Tatopani opouštíme rozdrbanou jeep road, necháváme si naposledy zkontrolovat permity a jdeme na to. Hned od začátku je ale jasné, že Míša dnes nemá svůj den a dost se trápí. Vůbec se není čemu divit, protože kopec je to pořádný a trasa po schodech tomu fakt nepřidává.

Ačkoliv je okolní zelená příroda nádherná, vůbec to neutíká a nahromaděná únava vede k tomu, že se spolu přestáváme bavit a úsek z vesnice Shikka do Ghorepani šlapeme každý sám. Je to paradox, že jednu z nejtěžších pasáží absolvujeme každý po svém, ale to si člověk nevybere. Chvíli po kamenných schodech, chvilku po pěšině, občas protnem cestu, občas projdem vesnicí a sem tam se taky objeví výhled na zasněžené kopce nebo kaskádovitá obilná pole. Já to mám navíc zpestřené o zánět zubu, který se mi během včerejška pořádně rozjel. Moc sem nám dole pod kopcem nevěřil, ale oba výstup zvládáme a v 5 už máme i domluvené ubytování.

Vyhlídkový vrchol Poon Hill

Celé toto kruté stoupání jsme absolvovali jenom proto, abychom si další den mohli užít východ slunce na vyhlídkovém vrcholu Poon Hill (3210 m). Sice ani jeden z nás není skřivan a vstávání v 6 ráno je snad krutější než těch 300 výškových metrů po schodech k vrcholu, ale stojí to opravdu za to. Konečně vidíme Annapuru I (8091 m) a mimo to i Dhaulagiri (8167 m) a spoustu dalších krásných kopců. Je to krásné, jen by nás nenapadlo, že tady bude takový nával lidí a stánek s občerstvením. Možná, že kolem 9. už tu nebude ani noha.

Tip: na vrcholek Poon Hill vybírají vstupné 150 rs/os. Nezapomeňte si vzít s sebou peníze, ať nemusíte potupně smlouvat jako my.

Výživný sestup na závěr

Teď už máme trek okolo Annapurny skoro za sebou a zbývá už jen sejít dolů na bus. Tušíme však správně, že hory nám tady nic nedají zadarmo, a i teď to bude bolet. Hned po opuštění vesnice Ghorepani se spouštíme do džungle. Kolem nás jsou zase snad všechny druhy zelené barvy a spousta zajímavých rostlin, ale taky spousta turistů mířících za výhledy. V osadě Ban Thanti se dostáváme ven z lesa a sluníčko nás začíná docela trápit. Přeci jen je tady mnohem tepleji, než na vrcholcích hor. Ve vesnici Ulleri už těch schodů, vedra a sestupování máme dost, ale to nejhorší nás teprve čeká. Zhruba 450 výškových metrů sestupu na necelém kiláku po prudkých schodech. Oba nás to ničí, každý schod bolí a vůbec nechápem, jak tudy může někdo chodit nahoru.

Po poledni konečně docházíme do vesnice Tikhe Dhunga, kde nás ochotná babča ihned naviguje směrem k busu. Vychází nám to krásně, za hodinku bude odjíždět a lístek do Pokhary stojí příjemných 600 rs/os. Tak teď už můžeme říct, že jsme to dokázali a po 15 dnech (i s cestou) a 186 km šlapání máme trek okolo Annapurny za sebou.

Tip: autobus do Pokhary stojí zde (GPS: 28°20’51.416″N, 83°44’34.775″E) a měl by odjíždět 14:00. Pro jistotu se ale přeptejte místních.

Kolik nás to stálo?

Některé ceny jsme zmínili již během článku a níže přinášíme celkový souhrn.

• Ubytování: 3000 rs (cca 600 Kč), 14 nocí v samostatném pokoji, většinou se sdíleným WC a sprchou,
• jídlo pro dva na 15 dní: 47 500 rs (cca 9 500 Kč), v částce nejsou zahrnuty sladkosti a některá jídla, která jsme si dovezli z ČR, a je třeba říct, že jsme se snažili šetřit,
• jízdné za dva: 5600 rs (cca 1120 Kč),
• permity: 10 000 rs (cca 2000 Kč).

Celkem to za oba činí přibližně 13 220 Kč, tedy nějakých 6610 Kč na osobu. Máte-li v plánu se na trek vypravit, pak připočítejte ještě nějakou útratu za strávený čas v Káthmándú a Pokhaře (obě města stojí za prozkoumání) včetně dopravy mezi nimi. V konečném výsledku se člověk pohodově vejde do 10 000 Kč. Tak teď už stačí jen sehnat levnou letenku a můžete vyrazit!

Kam dál?

Trek okolo Annapurny nás samozřejmě nadchnul a dodal nám chuť k dalšímu poznávání Himalájí. Na chvíli jsme si odpočinuli s nosorožci v > národním parku Chitwan < a pak vyrazili na dlouhou trasu přes tři sedla do > základního tábora Mount Everestu <. Nezapomeňte se taky podívat na článek o > Káthmándú – hlavním městě Nepálu <.

Mrkněte na naše video!!!

Chcete vidět, jak ve skutečnosti vypadá trek okolo Annapurny? Pak mrkněte na naše video 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Trek okolo Annapurny se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Ve článcích najdete nejen naše putování po Asii, ale také spoustu užitečných rad a tipů.

Přistáváme v Káthmándú

V rámci šetření nákladů se snažíme o co nejlevnější letenku, takže v Káthmándú dosedáme 30 h po vykročení z domu. Kromě toho, že jsme kvůli zpožděnému letu málem nestihli přestup v Abu Dhábí, to šlo docela hladce, ovšem hned po přistání začíná zajímavá situace. Indové se perou o to, kdo vystoupí první, a my se snažíme proklouznout skulinami na co nejlepší místa. Čeká nás totiž několik úkonů. Prvně zaplatit víza (125 dolarů na 90 dní), pak si je nechat udělit do pasu, vyzvednout zavazadla, směnit peníze (1 eur = 124 rs) a domluvit odvoz k hotelu. Naštěstí jde vše docela hladce, jen taxi se nám nedaří moc ukecat a nakonec nás odváží mini autíčkem, do kterého se s našimi obřími bágly sotva vlezem, za 900 rupií (později zjišťujeme, že běžná cena je okolo 500 rs).

Tip: pro rychlejší udělení víz je dobré si dopředu vyplnit > online formulář <.

První dojmy z Nepálu

Již první dojmy z Nepálu jsou zajímavé. Žádné předpisy, divoký provoz, bordel v ulicích a taky vidíme první opici. Taxi nás vysazuje kousek od hotelu a posledních pár set metrů úzkými uličkami musíme dojít sami. Naštěstí mapy.cz fungují docela dobře, takže ubytování nacházíme na první dobrou. Náš Planet Nomad Hostel Shantipur vypadá na první pohled docela fajn a my se drápeme s bagáží do 5. patra na recepci. Tady přichází docela smutná zpráva o tom, že pro nás nemají náš rezervovaný pokoj pro dva, ale musíme přetrpět jednu noc v pokoji pro 4. Jsme docela zbití a venku začalo pršet, takže se nám nechce nikam přesouvat, a tedy ač neradi, souhlasíme. Pokoj je naštěstí docela fajn, spolunocležníci taky a po krátkém rozkoukání jdeme na vyhlídkovou terasu na kafe. Výhled je odsud opravdu úžasný, máme velkou část města pod sebou, jen škoda toho deště.

Jsme poprvé v Nepálu, poprvé v Asii a Míša poprvé mimo Evropu, takže potřebujeme trochu času na adaptaci. Začátkem října se tady stmívá kolem šesté, takže po krátkém odpočinku vyrážíme do města už za tmy. Sice ještě trochu kape, ale za chvilku je po dešti. V podstatě ihned se pouštíme do víru velkoměsta a pohlcuje nás čtvrť Thamel. Všude jsou motorky, lidi, obchůdky s oblečením a outdoor vybavením, elektrické kabely, restaurace, bary atd. Hlavně je vše neuspořádané, zmatené a zapadlé, že člověk v podstatě neví, co vidí. Taky všichni jezdí všude a předhání se v tom, kdo bude více troubit. Chvíli jen tak procházíme ulice, ptáme se na ceny vybavení a pak na radu místních zapadáme do restaurace.

K večeři samozřejmě „dal bhat“

V jídelníčku se moc nevyznáme, takže zabodáváme prst do menu a čučíme, co jsme si to objednali. Smažené houby a vegetariánské thali (často najdete pod názvem Dal Bhat), které sestává z luštěninové polívky (převážně čočka), rýže, zeleniny, omáček a dalších věcí, které ani nejsme schopni rozeznat. Později zjišťujeme, že je to hlavní jídlo Nepálců a v podstatě nejí skoro nic jiného. Pro nás to zatím nic extra není, ale na první den to stačí. I s černým čajem a místním Masala Tea (černý čaj s mlékem a bylinkami) za to chtějí okolo 500 rupíí, což není úplná tragedie, ale taky žádný zázrak. Čekali jsme to tu trochu levnější.

Tip: Thamel je hlavní turistická čtvrť, a tak ubytování, jídlo i vybavení je tady až 2x dražší než v ostatních částech Káthmándú.

Večer v Czech Pubu

Po jídle se nám nechce úplně procházet, a tak kam jinam vyrazit, než do hospody Czech Pub, kterou spoluprovozuje horolezec Honza Trávníček. V životě by nás nenapadlo, jaké budeme mít štěstí. Kluci mají zrovna den před expedicí a právě dneska má přednášku Ďurifuk (o paraglidingu a „sóloledolezení“), za účasti dalších kolegů (Háček, Radar, Tráva, Banán atd.). Je to samozřejmě paráda a o to lepší je to v tom, že se poctivě pouštíme do ochutnávky nepálského piva Nepal Ice (600 rs za 650 ml se 7 %) a později se k české horolezecké elitě přidáváme. Nakonec je z toho pěkný večírek a na pokoji jsme někdy kolem druhé. Naši kolegové nocležníci z nás asi nemají radost, ale já musím říct, že se mi spí výborně.

Stúpy a Durbar Square

Ráno si zvykáme na mizernou úpravu nepálských vajec, ale výhled z terasy nám to celkem kompenzuje. Po snídani vyrážíme do města a ihned se s námi chce každý dávat do řeči a nabízí nám něco na prodej nebo naoko radu zdarma. Prvně je to fajn, ale po chvilce to začíná být spíše otravné. Pro Evropana není úplně zvykem, že s ním někdo šlape přes půl kilometru jen proto, aby ho zavedl do svého obchodu. Jako první máme na programu stúpu jménem Kathesimbu. Je docela pěkná a člověk hned vidí trochu té nepálské kultury. Lidé posedávají okolo, cosi pálí a hlavně stúpu obcházejí a točí s válečky pro štěstí. Stejně tak má skoro každý pro štěstí červenou tečku na čele (tikka), včetně mě, kterému to na čelo vpálil Ind chtějící na oplátku peníze.

Po chvilce se přesunujeme dále a naším novým cílem je náměstí Durbar Square. Samozřejmě již cesta je zážitek, protože provoz je ještě divočejší než včera a navíc si můžeme prohlížet všechny ty propletené dráty elektrického vedení. Když dorážíme na náměstí, zrovna odvážejí několik těl telat bez hlavy. Naším příjezdem jsme se trefili do festivalu Dashain a před chvílí tady telata obětovali pro dobrou karmu. Zároveň musíme zaplatit poměrně vysoké vstupné 1000 rs/os. Je to lehce nefér, jelikož místní a další obyvatelé jižní Asie platí mnohonásobně méně. Náměstí ale stojí za to a fotíme si několik pěkných stúp. S další památkou je to horší. Bílá rozhledna Dharara Tower je sice na pohled pěkná, ale kvůli opravám se do ní nedá vlézt.

Tip: Náměstí Durbar v Káthmándú nabízí spoustu zajímavých paláců a chrámů.

Opičí chrám Swayambhunath

Chvíli tedy rozmýšlíme, co dál, a nakonec správně volíme směr do Nepal Tourism Board. Do Nepálu jsme se vypravili hlavně kvůli trekům v horách a tady v Káthmándú potřebujeme kromě památek stihnout i vyřízení permitů. Sice jsme tu za pět minut dvanáct, ale i tak se nám daří celkem rychle vyřídit permit pro trek kolem Annapurny. Kromě 4 pasových fotek, peněz a jednoduché angličtiny na to člověk nic nepotřebuje. Spokojení ale hladoví se vracíme směrem zpět do centra. Docela náhodou zalézáme pod úroveň silnice do hospody Leon Café, která se později stává naším oblíbeným místem. Za cca 400 rs máme super nudle (chowmein) a takové zeleninové rolky (spring rolls) s hranolkami a poprvé můžeme říct, že nám celkem chutná.

S dobrou náladou se vracíme zpět na pokoj a po krátké pauze vyrážíme na krátkou procházku k Opičímu chrámu. Je docela fajn, že šlapání podle map je na pohodu a už ani provoz nám nedělá problém. Stačí jen půl hoďka a jsme podle nás u jedné z top památek Káthmándú. 365 schodů, nespočet dovádějících opic, vlaječky, nepřekonatelný výhled na město a krásný chrám. To vše nabízí Swayambhunath – opičí klášter za 200 rupií/os. Oba jsme z toho nadšení a procházíme si to ze všech stran. Hlavně taky dělá dost počasí, protože je skoro bez mráčku a teplotně tak akorát na šlapání. Cestou zpět se nám dokonce v dálce ukazují zasněžené vrcholky hor, takže se snad máme v příštích dnech na co těšit.

Nakupujeme vybavení

Na ubytování jsme skoro za setmění a dneska voda teče, takže dokonce se můžeme i umýt. Samozřejmě jen ve studené, „bo“ Nepál. Okoupaní a vyvoňaní vyrážíme za nákupy. Prvně sháníme karimatky (1800 rs/ks) a plynovou kartuši (800 rs/ks). Pak naštěstí Míšu napadá nakouknout do jednoho krámku Go Outdoors Nepal ležícího už mimo čtvrť Thamel. Jestli ta výbava vydrží, tak to byl kauf roku. Spacák údajně do – 20 °C a hrubé péřovky, obojí za 4 500 rs/kus (cca 35 eur). Taková cena, no nekup to. A co víc, prodejce je sympaťák a další den nás zve na kafe. Je super dovědět se informace o místím životě, fungování města atd. Taky nemá smysl procházet další krámy, takže dokupujeme i nepromokavé kalhoty (15 eur/kus) a návleky (6 eur/kus).

Tip: obchod Go Outdoors Nepal má fajn vybavení, skvělé ceny a sympatického prodejce.

Pěšky do čtvrti Patan

Naše druhé dopoledne v Káthmándú věnujeme šlapání do čtvrti Patan. Nepál je bezpečná země, takže se člověk nemusí bát zalézat do úzkých uliček a pozorovat obchůdky se vším možným, malá řeznictví, opravny všeho možného a další nepopsatelné provozovny. Do Pathanu je to od nás 6 km, ale kupodivu nám to utíká docela rychle. Cestou je spousta zajímavých chrámů, jako např. Tripureshwar Pashupatinath Temple. Když se blížíme do centra dění, uchvacuje nás Ashok Stupa. Nejde ani tak o stupu samotnou, ale spíše o přilehlou vodní nádrž, která dává celému místu super nádech. Dále stojí za zmínku Golden Temple (vstupné 100 rs), který je plný zlatých sošek. Je pro nás docela těžké vyznat se ve zdejším náboženství a tom, který chrám má jaký účel, když stojí na každém rohu a každý je něčím specifický. Nejvíce jich najdeme na druhém ze tří náměstí Durbar Square, kde je opět potřeba zaplatit vstupné 1000 rs.

Celkově se dá říct, že Patan určitě stojí za vidění a zdejší Durbar Square nám přijde o něco lepší než to hlavní v centru Káthmándú. Navíc je tu méně lidí a celá čtvrť působí klidněji. Jen co se dostáváme mimo hlavní turistické centrum, narážíme na studnu, kde jedna část funguje jako prádelna a druhá jako sprcha. Místní se umývají uprostřed náměstí a je vidět, že toho opravdu moc nemají. Taky tomu odpovídají i ceny, protože hlavní jídlo pro dva s pár sladkostmi jako dezert nás vychází na cca 320 rs (necelé 3 eura). Tady je to poprvé, kdy ochutnáváme kouzlo momos. Malé knedlíčky (taštičky) můžou být plněné zeleninou, vejci nebo masem a v kombinaci s omáčkou budou určitě patřit k vašemu oblíbenému nepálskému jídlu (původem z tibetu). Za to zákusek na nás moc dojem nedělá. Sladké jednohubky na první pohled vypadají jako marcipán, ale chuťově to není zase taková výhra.

Budhistická stúpa Baudhanath

V poznávání města pokračujeme i nadále, ale vhledem ke vzdálenostem už využíváme taxík. Člověk musí opravdu smlouvat, protože jinak by jezdil za dvojnásobné ceny. Nás 6 km stojí 500 rs a necháváme se vysadit u stúpy Baudhanath. Ta se svou výškou 36 metrů a obvodem 150 m patří mezi největší budhistické stúpy na světě a je zapsána na seznamu UNESCO. Je to opravdu masivní kolos, ale přijde nám, že za 400 rs/os. je to něco, co člověk může vynechat. Možná už jsme opravdu trochu přecestovalí a spíše nás zajímá obyčejný život místních než památky přeplněné lidmi a prodejci suvenýrů.

Káthmándú – hlavní město Nepálu podruhé

Do Káthmándú se vracíme i později po našem treku kolem Annapurny a být v tak velkém městě je zase šok. Prach, bordel, špína, hustý provoz a pořád po nás někdo něco chce. Nebo lépe řečeno nám chce něco nacpat. Tentokrát máme za 9 eur na noc pokoj s vlastní koupelnou a balkónem, takže zázemí máme o něco lepší. Hlavním důvodem našeho návratu je příprava na další trek do základního tábora Everestu, ale taky tu máme nějaké resty v podobě nenavštívených míst.

Kromě toho potřebujeme zašít bágly, slepit pohory a koupit nové permity. Jelikož skoro nikdo nemá nějaké normální webovky, nedá se nic moc dopředu najít, takže člověk musí vyrazit do ulic a doufat, že na něco narazí. Na Nepálu je super, že tady to vždycky tak nějak samo přijde nebo někdo ochotný poradí a za pár kaček máme vše vyřízeno. S novou energií si za 1000 rs/den půjčujeme skútr a vyrážíme do přeplněných ulic.

Tip: objevování památek na skútru je levnější a rychlejší, než pohyb taxíky.

Tajemný chrám Pashupatinah

Provoz je šílený. Všichni jezdí všude, nikdo se moc nekouká kolem sebe a pořád všichni troubí. Taky dopravní značky ani semafory tady pořádně nevedou a všechno funguje na principu, kde je místo, tam je cesta. Nám se daří docela rychle se v tom chaosu zorientovat a poměrně svižně dorážíme k chámu Pashupatinah, který byste určitě neměli vynechat, až budete prozkoumávat Káthmándú – hlavní město Nepálu. Místo je známo pohřebními rituály a zrovna, když kupujeme lístky za 1000 rs na osobu, přinášejí zabalené tělo a pokračují s ním směrem k řece. Jdeme tedy za nimi a po chvíli už z kamenných teras pozorujeme, jak rituály probíhají.

Kremační ceremoniál pod širým nebem

Tělo přinesou zabalené v oranžových látkách, nejstarší syn mu umyje nohy v posvátné řece Bagmati (což je pro našince obyčejná stoka), jelikož věří, že nohy sbírají všechnu špínu. Poté se pronášejí modlitby a rodina se loučí. Následně tělo přenášejí na připravenou hranici, kdy na spálení jednoho člověka je potřeba cca 40 – 60 kg dřeva. Tady se sundávají oranžová roucha, tělo se za pronášení modliteb obchází, obličej je potřen vodou a nakonec je hranice zapálena. Kremace pak probíhá zhruba tři hodiny a následně jsou ostatky i se šperky vhozeny do řeky. Je to poměrně složitý proces, ale probíhá to jako na běžícím páse. Člověk má takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu je to dost zajímavé vidět vše na živo a zblízka, na druhou stranu to není moc příjemné se pohybovat v té špíně, kouři a poslouchat, jak se těla škvaří.

Taky ne každý Nepálec si může podobný pohřeb dovolit. Potřebné dřevo je dost drahé a většina místních šetří na takový pohřeb celý život. Zvláštní je i život, který probíhá mimo Pashupatinah, kde o pár set metrů později jsou lovci pokladů, kteří se z řeky snaží vytáhnout šperky zesnulých. Holt jiný kraj, jiný mrav. My se v rámci rozptýlení jdeme podívat po schodech k dalším stúpám, kde je spousta opic a jelenů v oboře a pak pokračujeme k dalšímu místu.

Tip: Pashupatinah je nejstarším hinduistickým chrámem v Káthmándú a je zapsán na seznamu UNESCO.

Terénní výjezd ke chrámu Changu Naryan

Tím je chrám Changu Naryan, taky zapsaný na UNESCO listu. Kromě hustého provozu k němu musíme překonat i výjezd terénní cestou do pořádného kopce, který náš skútr moc nezvládá a i pro nás je to křest ohněm. Míša nemá řidičák vůbec a já mám jen na auto, takže jízdu na jednostopých vozidlech známe jen z kola nebo televize. Kameny odlétávají na všechny strany, skútřík řve a kola se boří do hlíny, ale nějak to všichni zvládáme a dorážíme ke chrámu. Tentokrát je vstupné příjemnějších 350 rs/os. a po pěti minutách chůze městečkem jsme uvnitř. Akorát jsme si nevybrali úplně nejlepší čas a celý chrám je momentálně v rekonstrukci. To není v Káthmándú úplně neobvyklé, protože i v roce 2022 jsou místy pořád vidět následky ničivého zemětřesení z dubna roku 2015. I tak nám ale chrám nepřišel ničím specifický a příště už bychom ho asi vynechali.

Bhaktapur a třetí náměstí Durbar Square

Abychom to měli kompletní, vydáváme se do čtvrti Bhaktapur. Bývalé královské město nabízí mnoho chrámů, stúp a taky třetí náměstí Durbar Square. Mezi další hlavní „higlighty“ patří nejvyšší stúpa Nepálu Nyatapola Teple, Hrnčířské náměstí nebo takové dřevěné okénko s vyřezaným pávem Peacock Window. Všechno to vypadá moc pěkně, ale už se to začíná lehce opakovat. Taky tady mají nejdražší vstupné ze všech památek v podobě 1500 rs. Musíme se přiznat, že jsme jej omylem neplatili, protože jsme budku na lísky minuli na skútru. V těch úzkých uličkách se člověk více soustředí na řízení, než na to, co je kolem. Snad nám to Nepálci odpustí.

Co vidět v Káthmándú

Káthmándu – hlavní město Nepálu má toho hodně co nabídnout. Pro větší přehlednost jsme památky sepsali včetně cen z roku 2022:

• Centrum Káthmándú – Durbar Square (vstupné 1000 rs), vyhlídková věž Dharara Tower (momentálně zavřená), stúpa Kathesimbu (zdarma), Tripureshwar Pashupatinath Temple (zdarma),
• Opičí klášter Swayambhunath  (vstupné 200 rs),
• čtvrť Patan – Durbar Square (vstupné 1000 rs), Golden Temple (vstupné 100 rs), Ashok Stupa (zdarma)
• chrám Pashupatinah (vstupné 1000 rs),
• stúpa Baudhanath – jedna z největších budhistických stúp na světě (vstupné 400 rs),
• čtvrť Bhaktapur – Durbar Square, Nyatapola Temple, Hrnčířské náměstí, Peacock Window (celkové vstupné 1500 rs),
• hospoda Czech Pub – ideální místo na drink s dalšími turisty a horolezci. Super guláš a řízek! (vstupné žádné, útrata vysoká 😀 ).

Kam dál?

My jsme Káthmándú – hlavní město Nepálu využili jako vstupní bránu do Asie a výchozí bod na treky v Himalájích. Jako první jsme vyrazili na > trek okolo Annapurny <, při kterém jsme překonali sedlo Thorong La Pass měřící přes 5400 m. Po krátkém odpočinku v > národním parku Chitwan < plném nosorožců a dalších divokých zvířat, jsme vyrazili na další trek, tentokrát do > základního tábora Everestu <. Cesta dlouhá 270 km nám zabrala okolo 20 dnů a musíme říct, že všechna ta vynaložená energie stála za to. Žádné šlapání se ale nedá srovnat s naším cestovatelským úsilím, které nás stálo poznávání Indie nebo Vietnamu.

Tip: články o dalších zmíněných místech najdete již brzy na našem webu.

Mrkněte na naše video!!!

Než se nám podaří sepsat další zážitky z cesty po Asií, mrkněte na naše video z Káthmándú, kde najdete všechna popsaná místa.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Káthmándú – hlavní město Nepálu se nejdříve objevil na Discover the world cz.