Roadtrip na Balkán

Po cestovatelském zlomu v roce 2018, kdy jsme poprvé vyrazili sami na dvouměsíční cestu okolo Pyrenejského poloostrova, se nám v roce 2019 podařilo začít pracovat pro cestovní kancelář Alpina. Jako průvodci jsme odjeli zájezd na Korsiku a do Norska, a pořád nám před dalším zájezdem na Korsiku zbýval měsíc volna. Opět jsme tedy nabalili auto věcmi a vyrazili na roadtrip na Balkán. Přečtěte si, jak se starou Astrou projíždíme Černou Horu, Albánii a další země!

Problémy hned na začátek

Své balkánské dobrodružství začínáme uprostřed noci, ať máme prázdné silnice na přejezd do Budapešti. Opět totiž chceme ušetřit a volíme trasu po neplacených úsecích. Cesta utíká celkem rychle a v 8 vyrážíme do města. Začínáme výhledem z kopce Gellért, a pak procházíme nejznámější památky. Musíme stihnout to nejlepší během jednoho dne, protože odpoledne zase pokračujeme dále. 200 km Maďarskem probíhá v pohodě a do Chorvatska přejíždíme jako nic. Při vaření večeře zjišťujeme první problémy. Stejně jako na předchozích roadtripech jsme si i teď zavařili jídlo na cestu. A stejně jako předtím, i teď se jedna zavařenina zkazila, pukla a vylila se do auta. Druhou se mi omylem podařilo shodit z parapetu kufru, takže hned pro začátek jsme mínus dva obědy.

Průjezd Chorvatskem je docela krátký. Večer v dědinách není žádný provoz a tak to jde rychle. Komedie ovšem nastává na hranicích do Bosny a Hercegoviny. Chorvaté jen mávnou, a tak bez zastavení projíždíme přes most na bosenskou stranu. Tady ovšem mají problém s tím, že jsme na chorvatské straně nepřiložili občanky na čtečku, takže musíme jet zase zpět a celý průjezd hranicemi absolvovat znovu. No co, dali jsme si to dvakrát, ale hlavně, že jsme tu. Dále pokračujeme hodně pozvolna. Přijde nám, že celou dobu cestu lemují poloopuštěné domy, firmy, továrny atd. Je to jako jedna dlouhá vesnice a průměrně se pohybujeme rychlostí 60 km/h. Nemá to moc cenu, a tak na noc zastavujeme na opuštěné benzince podél cesty cca 100 km od Sarajeva. Rychle přeskládáváme věci z kufru na přední sedačky a jdeme spát.

Prohlídka Sarajeva

Hned ráno nás okolo auta otravuje zatoulaný pes. Naočkovaní z domu různými historkami o tom, jak jsou nebezpeční a agresivní, z něj máme respekt a snažíme se ho hulákáním odehnat. Až později zjišťujeme, že psi se tady lidí docela bojí, protože většina se k nim nikdy nechovala hezky a jediné co hledají je jídlo a trocha vlídnosti. Po snídani sjíždíme zbytek kilometrů do Sarajeva. Přes kopce a po úzké cestě to jde pomalu, ale před polednem parkujeme pod terasovitou čtvrtí Ciglane. Trochu to tady vypadá jako slumy v Riu de Janeiru. > Sarajevo < není hlavním cílem naší cesty, takže zase během pár hodin procházíme to nejzajímavější. I tak ale stíháme hlavní mešity, kostely, vyhlídku na město i tržnici ve čtvrti Baščaršija. Je to tu fajn, ale my musíme pokračovat dále.

Divokou cestou do Černé Hory

Cesta Bosnou je nejprve bez problémů. Později se ale silnice mění v jeden středový pruh asfaltu, s rozpadlými hliněnými okraji, skálou na jedné straně a srázem na druhé straně. Tak toto má být hlavní tah do Černé Hory? Zní naše otázky. Naštěstí to netrvá moc dlouho a my skrz most široký na jedno auto překračujeme hranice. Od řeky stoupáme serpentinami až na hráz přehrady Piva. Tady začínají úžasná panoramata na přehradu, která je sevřená horami v úzkém údolí. Silnice se různě klikatí podél vody a každou chvilku projíždíme neosvětlenými tunely, které jsou vyhloubeny ve skalách. Po pár kilometrech odbočujeme a začínáme prudce stoupat do hor. Auto jede na plný výkon a my jsme rádi, že je provoz minimální.

Postupně se dostáváme na úzkou panoramatickou silničku, která nás vede do Žabljaku. Je to spíš taková asfaltová cyklostezka, takže je fajn, že nepotkáváme skoro nikoho do protivky. Pro mě jako řidiče jsou to docela nervy, ale výhledy na osvětlené pohoří Durmitor při zapadajícím slunci za to opravdu stojí. Na noc zůstáváme na parkovišti u Crneho jezera. Už teď postrádáme zapomenuté kempingové židličky, naběračku na jídlo, hry, a taky vyhazujeme všechnu játru, která se zkazila nedokonalým zavařením. Teď už jsme tedy pět sklenic (obědů) v mínusu. Na noc v autě jsme si zvykli rychle, i když se zase mačkáme, protože kufr Astry je o cca 20 cm kratší než já. Aspoň že nás letos napadlo vystlat jej starými plážovými matracemi.

Procházíme národní parky Černé Hory

Hned ráno se vydáváme na turistiku. Vyrážíme už před 7, ať nemusíme platit vstupné do NP. Ve společnosti tří tuláckých psů zdoláváme nejvyšší vrchol NP Durmitor – Bobotov Kuk (2523 m). Počasí je nádherné, máme super výhledy a cestou zpátky poprvé prohlížíme ledovou jeskyni. Další den z vyhlídky Čurevac obdivujeme kaňon řeky Tary a při přejezdu k dalšímu místu zkoušíme v té ledárně koupání. Na noc zůstáváme na místě plném světlušek v NP Biogradska gora u Biogradského jezera. Nám ale nestačí jen procházení se pralesem okolo jezera a koupání, takže hned ráno vyrážíme do kopců. Na radu místní slečny vycházíme po loukách na nenápadný vrcholek Razvrše. Míša nadává na chození trávou mimo stezky, ale je to paráda užívat si výhledy na celý NP a bez lidí. Cestou dolů máme zdarma ochutnávku produktů u bábušky v salaši a na oplátku kupujeme med.

Autem se posunujeme dále, ale začíná dělat potíže. Při krátkém zastavení máme problém nastartovat. I tak se nám ale daří po úzké silnici vyjet do vesnice Jošanica. Podle map tu měl být kemp, ale kromě starého hotelu a místní nalévárny tady není vůbec nic. Večer trávíme na opuštěném plácku a do auta nás opět vyhání komáři. V chladných nocích se spí dobře, ale kolem 3. nás budí přijíždějící autobus Srbů. To by nás fakt zajímalo, co tady uprostřed ničeho dělají. Ráno vycházíme na vrchol Kom Vasojevicki (2461 m). Sice není v žádném NP, ale i tak je nádherný. Ještě lepší by byl, kdyby se nám pořád neztrácela stezka, nemuseli bychom se občas prodírat vysokou trávou, obávat se klíšťat a Míša by nejančila z pavouků. Tak už to holt na Balkáně chodí. Stezky nejsou moc značené a občas prostě zmizí. Na druhou stranu mimo hlavní oblasti na turistu skoro nenarazíte.

Prokleté hory jsou opravdu Prokleté

Že se blížíme k Prokletým horám, poznáme i bez mapy. Astra se totiž rozhodla, že bude startovat pouze se studeným motorem. Takto jsme tedy omylem zůstali hodinu stát u policejní stanice ve městě Plav, protože jsme zaparkovali na místech pro personál a dostali pokyn přeparkovat kousek vedle. To se nám, ale stalo osudným. Astra prostě nenastartovala. Bylo potřeba auto potlačit vší možnou dostupnou silou, takže s pomocí mě a druhého policisty si Míša bez řidičáku vyzkoušela parkování. Málem nabourala vedle stojící policejní auto, ale hlavně že Astra stála a mohla chladnout. Nakonec se nám daří nastartovat až roztlačením se z kopce. Kvůli rozpadajícímu se autu jsme nervní a hodně po sobě řveme. Tedy hlavně já. Do vesnice Vusanje tedy nepřijíždíme dobře naladění a cestu ještě zpestřují díry v úzké silnici, krávy a ovce. Je vidět, že jsme téměř u Albánie. Je tady spousta muslimů, a hlavně odpadků.

Místo na kempování (GPS: 42°31’21.323″N, 19°50’30.641″E) máme parádní. Zelená louka, ledový potok a několik altánů na odpočinutí. Navíc potkáváme další cestovatele, kteří se s námi dělí o pořádný kus kravského sýra, který dostali na salaši v horách. Trápí nás ale smrad benzínu, který jde z našeho auta. Ráno zkoumáme, čím by to mohlo být, lezeme pod auto, vše očucháváme, ale nic nezjišťujeme. Na túru vycházíme rozladění a Míša se po chvíli vrací, že jí není dobře. Nejvyšší vrchol Černé Hory – Zlou Kolatu (2534 m) tedy zdolávám sám. Cestou zpátky, ale Míšu potkávám. Udělalo se jí lépe a vyrazila mi naproti. Je to docela náhoda se takhle potkat, protože jsem zrovna zvažoval zvolení jiné cesty nazpět.

Poprvé v Albánii

I přes potíže s autem a strašení od ostatních, že v Albánii to bude mnohem divočejší, se rozhodujeme pokračovat dál. Hned za hraničním přechodem Grnčar přichází první šok. Asfaltka se z ničeho nic mění na rozbitou šotolinu. Chvíli přemýšlíme, jestli to raději neotočit, ale po kilometru máme zpět asfalt a můžeme serpentinami sjíždět k městu Skadar. Tady to začíná být divočejší. Velký provoz, hodně aut a šílení řidiči. Jsme jediní, kdo dodržuje čtyřicítku, ostatní sviští devadesát. Za městem je ale situace klidná a my si užíváme koupání v teplém jezeře. Taky cestou vidíme želvu, což vždycky potěší. Je tu ale o 15 stupňů tepleji, a tak rychle zpátky do hor. Opuštěnou cestou vyjíždíme do sedla (Qafa Buni i Thores). Dnes už nemá smysl nic podnikat, tak jen zjišťujeme informace, kecáme s Čechy a pozorujeme bouřku. Z 12 zavařenin jsme 6 museli vyhodit a k večeři dojídáme poslední.

V albánské části Prokletije

Po snídani vyrážíme pěšky do vesnice Theth. Většina lidí se nechá svézt terénním autem, ale nám je líto platit 50 eur a s Astrou to po rozbité silnici nebudeme riskovat. Dolů by to šlo, ale nahoru už moc ne. Theth je trochu komerční vesnička obklopená úžasnými horami. Podél řeky procházíme údolím, koupeme se v ledových kaskádách a obdivujeme už druhé modré oko (vyvěračku), u kterého na nás sedají motýli. V Albánii si z toho udělali business a přímo u jezírka prodávají předražené plechovky s pitím. K autu nás ještě čeká vystoupat 1100 m. Jak jinak než po zarostlé ztrácející se stezce, kde člověk nikoho nepotká a za každým rohem očekává medvěda. Naštěstí potkáváme jen dvě zmije a pářící se vážky. Hor máme na chvíli dost, a tak pokračujeme Albánií dále. Člověk už si pomalu zvyká na hustý provoz, nesmyslná rychlostní omezení a divokost některých řidičů.

Na den zemědělci

Navštěvujeme městečko Krujë s vyhlídkou, ze které je vidět až k moři, hlavní město Albánie Tiranu a po jedné z mála albánských dálnic se posouváme směrem na jih. Místo, které jsme si vyhlídli na spaní, není zrovna nejlepší. Malou vesničkou jezdíme sem a tam a snažíme se dojet k řece. To se nám kvůli rozbité cestě nedaří, takže nám nezbývá nic jiného, než se zeptat místních, jestli můžeme zaparkovat u jejich pole. Chvíli se podivují, ale souhlasí. Hned nám nabízí doma vypěstované melouny. Chceme se jim trochu odvděčit, tak nabízíme pomocnou ruku při sázení rostlinek rajčat. Sice jsme celí od bláta, ale máme nezapomenutelný zážitek.

Ráno vyrážíme do městečka Berat. Zdejší terasovité domky jsou právem zapsány na seznamu UNESCO. Kromě nich ale člověk ocení i výhled z hradu. Škoda jen, že jsme po dnešní noci tak „rozbití“. V albánském vnitrozemí je přes léto více než 35 stupňů a noci nejsou o moc chladnější. Venku nás neustále otravují komáři, takže musíme být schovaní ve vypečeném autě a kvůli této otravné havěti ani nemůžeme otevřít okna. Bohužel nás nenapadlo koupit sítě proti hmyzu. V horkém vydýchaném autě se moc dobře spát nedá. Navíc další velká chyba byla, že jsme kromě her zapomněli vzít i baterky do čelovky, takže jednak nemáme co hrát, a taky na to nemáme světlo. Spát tedy chodíme skoro po západu slunce, a tím pádem se budíme už po šesté ráno, což zrovna není náš čas. Aspoň se u snídaně můžeme osvěžit vodním melounem.

Nejkrásnější albánské pláže

Na svých cestách se snažíme najít pláže bez lidí, ať máme čisté, pěkné a nerušené koupání. Stejnou taktiku volíme i v Albánii a z národního parku Llogarasë sjíždíme na pláž Palasë. Je to sice otřepané klišé, ale ani Albánie už není, co to bývalo. Země se stává turistickou destinací a přímořská letoviska tady rostou jako houby po dešti. Naštěstí ještě tuto sezónu není vše hotovo, a tak si můžeme užít klid na pláži a pozorovat murény. Hned první den u moře se nám podaří spálit se, ale večerní západ slunce zlepší náladu. Mít krásné pláže pro sebe také něco stojí. O tom jsme se přesvědčili na pláži Filikuri, kde jsme museli scházet prudkým trnitým svahem, a dokonce si pomáhat nataženým lanem. Zajímavé jsou také zdejší bunkry, kterých komunistický diktátor Enver Hodža nechal po Albánii postavit přes 170 000, protože měl strach z invaze.

Tip: za návštěvu stojí i pláž Bunec.

V kaňonu řeky Lengarice

Podél moře jsme se téměř dostali na úplný jih Albánie a pomalu se začínáme stáčet směrem zpět. Tentokrát ale pojedeme po méně navštěvované východní straně. Krátkou pauzu děláme u dalšího modrého oka (u vesnice Mukinje), ve městě Gjirokaster (které je podobné Beratu a na seznamu UNESCO) a kempujeme u kaňonu řeky Lengarice. Poprvé zažíváme, jaké to je procházet řekou uvnitř úzkého kaňonu. Taky tady mají vytvořené malé termální bazénky, ve kterých se člověk může volně koupat. Je to paráda a oba si to užíváme. Další den ještě děláme malou procházku, abychom viděli kaňon z výšky, a vyrážíme dál. Snadněji se to ale řekne, než udělá.

Albánie je v této části hodně opuštěná a zanedbalá. O jedinou silnici v okolí se nikdo moc nestará, a tak se popadané kameny nechají ležet uprostřed, díry se nezalepují a kde se asfalt rozpadne, tam zůstane šotolina. Silnice se klikatí skrz hory a téměř opuštěná údolí. Sice jedeme rychlostí 20 km/h, ale na druhou stranu tu není žádný provoz a máme pěkné výhledy do krajiny. Už jsme se smířili s tím, že Astra má spotřebu přes 10 l/100km. Jednak je to způsobeno povahou cest, ale hlavně se Astra občas rozhodne v neutrálu sama přidat plyn a túrovat motor. Občas tento výstřelek umí rozesmát, např. když čekáme na odbavení na makedonské celnici, policajt zkoumá doklady a já vypadám, že nedočkavě túruju motor, aby si pohnul. Tváří se trochu naštvaně, takže radši vystupujeme z auta a to samo začne túrovat motor. Musíme říct, že nás jeho překvapený pohled velice pobavil.

Dva dny v Makedonii

S dvěma závadami na autě a se spoustou nedostatků vjíždíme do Makedonie. Na noc kempujeme u jezera Prespa, abychom to další den měli kousek do sedla. Lowcost cestování autem v páru si občas vybere svou daň a člověk se zákonitě pohádá. Kvůli sporu o parkování tedy absolvujeme túru na vrchol Magaro každý sám. Nahoře už jsme zase v pohodě a užíváme si výhledy na jezera Prespa a Ohrid. Když sjíždíme autem k Ohridskému jezeru, chtějí po nás poplatek za průjezd národním parkem. Nevíme jaký je kurz, nemáme makedonské dináry, a tak platíme 4 eura/os bez obdržení jakékoliv účtenky. Holt chybami se člověk učí, příště radši ujedem.

U Ohridského jezera se nám líbí. Procházíme klášter sv. Nauma, koupeme se v teplé, průzračně čisté vodě plné života a ve městě Ohrid obdivujeme nazdobené kostely. Bohužel jenom z venku, protože jsou Makedonci trochu vyčůrání a každý vstup chtějí zpoplatnit. Člověk jim to nevyčítá, cestovní ruch bezpochyby tvoří velkou část jejich příjmů, ale když jedou chudí studenti na měsíční výlet, nemůžou platit za každou kravinu. Zastávku v Makedonii jsme stejně plánovali jen na chvilku, a tak se zase začínáme vracet do Albánie. Tady bychom náš roadtrip na Balkán prozatím zakončili a zbytek příběhu na vás čeká v druhém článku . Jaké to je zůstat stát s rozbitým autem v území nikoho mezi Makedonií a Albánií? Dokážeme najít klidné místo na plážích v Černé Hoře? A zvládneme zdolat nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny? To vše se dozvíte > zde <!

Kam dál?

O většině zmíněných míst jsme pro vás připravili samostatné články, kde více rozepisujeme, jak se tam dostat, která místa vidět nebo kde najít místo na spaní či parkování. Můžete si tak přečíst o nejkrásnějších místech > Albánie <, > Bosny a Hercegoviny <, > Černé Hory < a již teď pro vás připravujeme články o Ohridském jezeru v Makedonii a o nejkrásnějších památkách Budapešti. Pokud vás zajímají naše výlety autem, najdete je v sekci > roadtripy <. Dozvíte se zde, jak jsme poprvé vyrazili na > roadtrip do Norska <, jak probíhala naše dvouměsíční > Cesta kolem Pyrenejského poloostrova < nebo jak jsme v době korony vyjeli do > Rakouska <. Zajímavý je také náš > roadtrip do Chorvatska < a náš poslední výlet > autem po Skotsku <!

Mrkněte na naše video!

Roadtrip na Balkán jsme si pořádně užili a natočili při něm spoustu videí, ze kterých jsme vytvořili stejnojmenný miniseriál. Najdete v něm spoustu záběrů ze zmíněných míst, naše příhody i pohledy na život v autě.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <

Sleduj nás na sociálních sítích