Roadtrip na Balkán – druhá část
20. 12. 2020Je tady roadtrip na Balkán – druhá část! V prvním díle jsme udělali krátkou zastávku v Budapešti a Sarajevu, prozkoumali národní parky Černé Hory a projeli skrz celou Albánii až do Makedonie. Občas to bylo náročné, někdy trochu nebezpečné, ale přesto úžasné. Nyní se vracíme zpět do Albánie a čeká nás zdolání nejvyšší hory – Velký Korab (2764 m).
Tip: Pokud jste nečetli první část roadtripu na Balkán, naleznete ji > zde <.
Když se daří, tak se daří
Nejdříve je ale třeba dotankovat, protože naše další trasa vypadá velmi opuštěně. Zastávka na benzín je ale delší, než jsme plánovali. Astra s teplým motorem opět nestartuje, takže musíme hodinu čekat, než motor vychladne. Trochu rozladění přijíždíme na hranici. Makedonskou celnicí projíždíme po 10 min čekání a řadíme se do malé kolony před albánskou stranou. Celou dobu auto samo přidává a krátké posunování mu nedělá dobře. Když stojíme v malém kopečku a máme před sebou už jen tři auta, motor chcípá a my víme, že jen tak znovu nenastartujeme. Míša místo potlačení auta na stranu (je to z kopečka, šlo by to) jen stojí a kouká, co kde lítá. Nakonec si musí do auta sednout ona, snažit se trochu točit a já s jedním ochotným chlapem tlačíme. Samozřejmě se to neobejde bez řevu a nadávání.
Hodinu mlčky sedíme v autě v území nikoho a já vím, že nemáme šanci nastartovat a zařadit se do kolony. Auto prostě potřebuje ihned po nastartování jet. Nakonec přemlouvám celníky, ať nám zkontrolují doklady dříve, rukama a nohama se jim snažím vysvětlit, co máme s autem za problém a po nastartování rychle projíždíme celnicí bokem. Aby nám to znovu nechcíplo, šviháme to přes serpentiny, co to dá. Míša se mnou nemluví, navigace nespolupracuje, takže jsem úplně nervově vyčerpaný, když přijíždíme do vesničky (spíš osady) Ceres. Není kde stát, ale je mi to jedno. Parkujeme podél cesty na travnatém plácku přímo před statkem v centru „vesnice“. Místní děti nás očumují, přišel si s námi popovídat vedoucí mešity a my jen čekáme, až bude trochu klidu a půjdeme spát.
Nejvyšší hora Albánie i Makedonie
Dnes vyrážíme na Velký Korab (2764 m). Nejprve musíme dojít 4 km po prašné cestě do vesnice Radomire. Tady většina lidí výstup začíná, ale my bychom sem s Astrou nevyjeli. Po včerejšku máme tichou domácnost, takže to moc neutíká. Z Radomire teprve začínáme stoupat. Hory jsou tady pěkné, poměrně opuštěné a zase potkáváme volně pasoucí se krávy. Stezka je nejprve dobře značená, ale později se na loukách ztrácíme. Cestu nám pomůže najít až místní bača, který do nás 20 minut v kuse hučí albánsky. Nerozumíme ani slovo, ale povídá něco o „wuf wuf“, policii na albánsko-makedonské hranici a prý si u něj máme nechat pasy v úschově. S úsměvem odmítáme a pokračujeme ve stoupání. Po 4,5 h náročného stoupání jsme konečně nahoře a máme zasloužené výhledy. Zpátky už to jde samo, ještě aby ne, když jde člověk jenom dolů z kopce.
Po východní straně Albánie se začínáme přibližovat k domovu. Zdejšími horami vede jen málo cest a nejsou zrovna v nejlepším stavu. Nekonečnými serpentinami člověk pořád stoupá, klesá a překonává jedno údolí za druhým. Většina Albánců si s tím moc hlavu neláme a jezdí jako o závod. Není se čemu divit, že pak auto, které nás v zatáčce předjíždělo, potkáváme o pár km později převrácené na střeše. My s Astrou do kopců a zatáček neuděláme lepší rychlostní průměr než 40 km/h, ale aspoň dojíždíme bez problémů. Posledních 30 km k hrázi přehrady Komani musíme kvůli dírám ještě zpomalit a tento úsek jedeme hodinu. Na některých místech je vidět, že si část své divokosti Albánie pořád drží. Bát se tu ale nemusíme. Večer trávíme v hospodě s Čechami, děláme si fotku s místní policií a celou noc vedle nás stojí auto rangerů, protože kempujeme pod strategickým zdrojem vody.
Lodní výlet a brodění řeky
Dnes se vydáváme na výlet loďkou. Naštěstí jsme se včera nenechali obrat od prodejce a kupujeme si lístek rovnou u lodníka. Ten nás za 10 eur/os. (od prodejce by to bylo za 25) veze po přehradě Komani až do ramene řeky Shalës. Tady máme rozchod a my začínáme putovat průzračně čistou řekou proti proudu. Kaňon je nádherný, azurová řeka taky, jen kdyby nebyla voda tak ledová. Procházíme k baru, kde končí většina lidí a pokračujeme ještě asi kilometr dál. Teď máme řeku úplně pro sebe a můžeme si užívat nerušené koupání. Zpátky se necháváme vozit proudem řeky a s fialovými rty jedeme lodí po přehradě k autu. Čas utíká docela rychle a je třeba se připravit na opuštění Albánie.
Albánské ghetto
Nekonečnými kolonami se přes vesnice dostáváme do města Skadar, kde už jsme jednou byli. Potřebujeme dokoupit pár zásob a zastavujeme u místního Sparu. Jen co zaparkujeme, přibíhají k nám malí špinaví kluci, zatahují okýnka auta a pečlivě prohlížejí, co máme uvnitř. Máme docela strach nechat auto bez dozoru, ale „riskujeme“ a jdeme nakoupit oba. Naštěstí nám nikdo nic nevzal. Kluci k nám pořád natahují špinavé ruce, chtějí peníze a mumlají něco ve jménu Alláha. Nabízíme jim alespoň oplatky, ale to je moc nezajímá. Když se jdeme projít k hradu Rozafa, vidíme obrovské ghetto za obchodem, odkud pravděpodobně jsou. Všude se válí odpadky, polehávají nemocní psi a lidé tam žijí v otřesných podmínkách.
Zpátky v Černé Hoře
Z Albánie si odvážíme spoustu zajímavých zážitků a přejíždíme do Černé Hory. Předtím jsme prozkoumávali hory, tak teď je na programu moře. Na hranicích není fronta, takže je s Astrou překonáváme bez problémů a útočiště hledáme na pláži jménem Velika. Název je určitě příznačný, protože písečná pláž se táhne několik kilometrů. Akorát se nám tu moc nelíbí. Je tu asi milion lidí a slunečníků. Navíc nás večer neskutečně otravují komáři, v rozpáleném autě se nedá vydržet a ještě k tomu parkoviště zamkli řetězem, takže se ani nedá odjet. Nejhorší na těch komárech je, že když člověk vyleze v noci na záchod, tak i když se opravdu snaží otevřít dveře co nejrychleji, stejně tam ty potvory nalítají.
Ve městě Ulcinj se opět hádáme kvůli parkování a procházíme jej každý ve svých myšlenkách. Ani později se nám moc nedaří. Minipláž (GPS: 41°59’28.599″N, 19°8’36.234″E), kterou jsme náhodou našli a na kterou jsme museli pracně slézt prudkým svahem, by byla pěkná, kdyby zrovna nepřijely dvě plné lodě s lidmi na fish piknik. V městečku Stari bar se nám nechce platit vstupné na hradby, takže procházíme jednu ulici a chceme odjet, jenže Astra opět nestartuje a my musíme další hodinu hrát na betonu karty a čekat, než motor vychladne. Nakonec odjíždíme do malého borovicového lesíku před letoviskem Sutomore. Je tu fajn nudapláž, kde můžeme být v plavkách a v městečku je docela levno. Kde jinde koupíte tří kopečkovou zmrzlinu za euro.
Někdy je teplo až moc
Na pláži zůstáváme i další den. Nejdříve nás na předčasný oběd vyhánějí připlouvající odpadky. Asi se špatně otočil vítr a spousta plastů zaplavila naši pláž. Když se později vracíme, nemůžeme zůstat o moc déle. Začínají se tu scházet kluci, co se mají rádi až moc. Nic proti tomu, ale nemuseli by svou orientaci dávat až tak najevo a ještě k tomu bez plavek a ve skupinkách. Nechápeme, jak na takové místo může někdo vzít děti. My raději utíkáme o kousek dál. Večer se jdeme projít do letoviska Bar, ale nic moc tam není. Mezitím mi nějaký dobrák ukradl staré plavky z Decathlonu, které jsem sušil na střeše auta. Loni to byla síťka na ploutve, letos plavky. Finanční ztráta nulová, ale člověka to nas*re, když mu ukradnou něco, co zrovna potřebuje na dovolené.
Lehátko za 2600 Kč
Jezdit po Jadranské magistrále je o nervy. Nikdy nekončící kolona auta se táhne podél celého pobřeží. Naštěstí jsem se naučil jezdit „na Albánce“ a jako had vpluju do každé mezírky. V plánu máme navštívit ostrůvek sv. Štěpán. Po příjezdu zjišťujeme, že je z něj udělaný hotel a na ostrov se může jen s průvodcem. To nás moc neláká a fotíme jej jen ze břehu. Co nás ale zaráží je luxusní pláž, na kterou se může jen při pronajmutí lehátka za 100 eur/den. To by nás zajímalo, kdo se tam půjde koupat. Při průjezdu Budvou nám zase blbne auto. Je potřeba ho pořádně rozjet a Míše navigace moc nejde, takže ke zřícenině hradu Mogren odbočujeme na poslední chvíli a s přeskočením patníku. Jakoby to byl problém oznámit včas odbočku.
Výhledy od zříceniny jsou ale nádherné a náladu nám zlepšuje i pláž pod ní. Dá se tady šnorchlovat podél útesů, proplavávat jeskyní a potápět se skrz skalní bránu. Jen už jsme po čtyřech týdnech sezení na kamenech otlačení. Už nikdy více si nesmíme zapomenout kempingové židličky. Odpoledne si procházíme centrum Budvy. Není špatná, ale na fakultativní výlet za 20 eur by mě sem nikdo nedostal. Z auta kape olej, uvnitř je to jak ve smradlavé sauně a venku mračna komárů. Člověk by to už otočil domů a měl by klid. Jenže pak zas večer sedíme na vyhlídce, popíjíme víno a užíváme si pohledy na osvícené město, zapadající slunce a širé moře. No prostě jak se říká, každý chleba o dvou kůrkách.
Národní park Lovčen
Od moře musíme vystoupat úzkými serpentinami do 1300 m. Docela by to i šlo, kdyby se před námi nevlekl náklaďák, který by nezabíral celou silnici. Otáčky si dělají, co chtějí, motor řve a pauzu na výhledy si nemůžeme dovolit, protože by v neutrálu auto zase přidávalo. Na nejvyšší vrchol NP Lovčen – Štirovnik (1748 m) tedy radši vycházíme pěšky, protože na vyjetí sem po šotolinové cestě nemáme odvahu. Jako vždy jsou nám odměnou nádherné výhledy a zase máme pocit, že vidíme celou Černou Horu. Ve vyšší nadmořské výšce se spí mnohem lépe. Nejsou tu komáři a auto není vypečené. Ráno se chceme z povinnosti podívat na vyhlídku Jezerski Vrh, ale za výhled tady chtějí vstupné. To jsme to včera na Štirovniku měli lepší a zadarmo.
Národní park Lovčen nad Kotorským zálivem
Zajímavé město Kotor
Včera jsme na pláži Plavi Horizonti strávili poslední den u moře a dnes vyrážíme do známého města Kotor. Kupodivu se nám daří hned napoprvé zaparkovat zdarma nedaleko centra. První procházíme úzké historické uličky a náměstí. Když chceme začít stoupat směrem k pevnosti, zjišťujeme, že za vstupné se platí 8 eur/os. Pevnost ať si klidně nechají, ale o výhledy se nenecháme připravit. Podél městských hradeb stoupáme vzhůru s nadějí, že něco uvidíme. Když jsme u kostelíku (GPS: 42°25’20.891″N, 18°46’33.341″E), objevujeme nenápadný žebřík, kterým se dá prolézt oknem v hradbách do placeného komplexu. Ani na chvilku neváháme a řadíme se do zástupu lidí stoupajících na vrchol pevnosti. Pohledy na Kotorský záliv, jediný fjord Jaderského moře, jsou úžasné. Plní dojmů vaříme oběd a připravujeme se na 160 km dlouhý přejezd do Bosny a Hercegoviny.
Nejprve je třeba se vymotat z kolon v Kotoru, překonat jednu „zkratku“ vymyšlenou navigací, a pak už si můžeme užívat prázdnou silnici a hladký asfalt. Samozřejmě jen do doby, než přijedeme na hranici. Čekání v kilometrové koloně nám totiž zabere tři hodiny. Jedině štěstí je, že celnice je směrem z kopce dolů a my můžeme vypnout motor. Auto popouštíme jen na brzdě, protože opětovně startovat je nemožné. Náš systém docela funguje a hranice projíždíme bez problémů. V Bosně jsou silnice sice rozbitější, ale kompenzují to výhledy na hory a náhorní planiny. Stejně nemůžeme moc spěchat, protože potkáváme tři policejní hlídky měřící rychlost. Na noc stojíme na opuštěném parkovišti v NP Sutjeska. Člověk jen čeká, kdy na noční toaletě potká medvěda.
Na nejvyšší hoře Bosny
Míše už včera nebylo dobře a dnes je to ještě horší. Na vrchol Maglič (2386m) tedy vyrážím sám. Nejprve je třeba uplatit pochybného výběrčího vstupného do NP, ale stačí mu dvě eura a ještě k tomu mám papírovou „vstupenku“. První kilometry stoupám úplně opuštěným lesem a stezka je k mému údivu docela prochozená. Poměrně rychle se dostávám na vyhlídkovou louku s rozhlednou. Je tu i parkoviště, kam bychom asi dokázali vyjet i s Astrou a člověk by si ušetřil stoupání. To bychom si ale museli túru připravit dopředu a ne ji vymýšlet na poslední chvíli. Taky bych si třeba i nastudoval trasy a nestoupal od parkoviště tou nejkratší. Ta má totiž lezeckou obtížnost II (UIAA), jak jsem později zjistil. Nahoře je mrak, takže výhledy mám až cestou dolů, ale stojí za to.
Cestou zpátky plaším pořádné zvíře, ale nemám ponětí, co to bylo. Možná i toto setkání pomohlo k mému rychlému času, protože celkově jsem výlet stihl za šest hodin, i když bylo psáno 5,5 h jen pro směr nahoru. Náš roadtrip na Balkán pomalu končí a my se chystáme na přejezd. Míša má nakonec virózu, takže cesta ze začátku není jednoduchá. Jedna zatáčka za druhou, kopce, nekonečné vesnice a nesmyslná rychlostní omezení. K tomu potkáváme devět policejních hlídek, aktivně měřících rychlost. Na hranicích do Chorvatska musíme čekat v hodinové koloně a výpary z túrujícího auta nás nepěkně dusí. O něco lepší je to v Maďarsku, kde v noci na rovných okreskách nikdo není. Korunou všeho je samozřejmě Slovensko, kde se opět táhneme přes nekonečně dlouhé vesnice.
Návrat domů
Se zastávkou u rodiny na chalupě přijíždíme domů kolem poledne. Po cca 17 hodinách řízení jsem zákonitě unavený a Míša to má o to horší, že ji bylo celou dobu špatně. Jako vždy je ale třeba první vybalit, protřídit fotky, doplnit informace do našich cestovních manuálů, a až pak může člověk zaslouženě odpočívat. Během 34 dnů jsme najeli 4137 km s nepříjemnou spotřebou 10,5 l/100 km (ale je zázrak, že to Astra vůbec ujela). Projeli jsme skrz 8 zemí a i tentokrát se nám dařilo docela šetřit. Celý výlet stál za oba cca 18 000 Kč, z čehož jsme 11 500 Kč dali za benzín. Odhadem jsme našlapali přes 250 km s převýšením více než 14 000 m a zdolali nejvyšší vrcholy čtyř států. Bylo to parádní a rozhodně se na některá místa chceme vrátit.
Kam dál?
O většině zmíněných míst jsme pro vás připravili samostatné články, kde více rozepisujeme, jak se tam dostat, která místa vidět nebo kde najít místo na spaní či parkování. Můžete si tak přečíst o nejkrásnějších místech > Albánie <, > Bosny a Hercegoviny <, > Černé Hory < a již teď pro vás připravujeme články o dalších skvělých místech Balkánu. Pokud vás zajímají naše výlety autem, najdete je v sekci > roadtripy <. Dozvíte se zde, jak jsme poprvé vyrazili na > roadtrip do Norska <, jak probíhala naše dvouměsíční > Cesta kolem Pyrenejského poloostrova < nebo jak jsme v době korony vyrazili na > roadtrip do Rakouska <. Zajímavý je také náš > roadtrip do Chorvatska <!
Mrkněte na naše video!
Během našeho roadtripu na Balkán jsme natočili spoustu videí a vytvořili z nich stejnojmenný miniseriál. Najdete v něm spoustu záběrů ze zmíněných míst, naše příhody i pohledy na život v autě. Právě pátý díl navazuje na tento článek.
Pro další videa klikněte na náš > kanál <