Ve článku najdete kromě našich zážitků, také spoustu praktických rad a tipů.

Kde se v Amritsaru ubytovat

Do Amritsaru, nejvýznamnějšího města indického svazového státu Paňdžáb, přijíždíme kolem 9. Máme sice asi hoďku zpoždění, ale ještě bychom klidně spali. Po velmi rušném ubytování v Dillí nám kolíbavý bus připadal jako luxusní hotel. Jen co vystupujeme, zařizujeme u stánků bus na další den a vyrážíme k ubytku. Náš Sukhmani Homestay je v takové úzké zapadlé ulici, kam by se člověk normálně bál jít, ale přesně jak psali na booking.com, náš majitel je milý, hodný a nápomocný. Dřívější check-in není problém, ihned nám pomáhá zařídit lístky na odpolední výlet na hranici s Pákistánem a informace o Zlatém paláci máme taky z první ruky. Za 870 rs (cca 260 Kč) ideální.

Tip: určitě můžeme doporučit ubytování Sukhmani Homestay. Pokoje jsou sice slabší, ale majitel i jeho syn jsou skvělí. Navíc je to jen 5 minut chůze ke Zlatému chrámu.

Zlatý palác Golden Temple

Stačí jen chvilka a stojíme na velkém náměstí, kde se před námi tyčí jedna ze čtyř bran do chrámového komplexu. Sluneční paprsky se ostře odráží od bílého mramoru a jako první nás čeká odložení bot (včetně ponožek). Na to tady mají speciální šatny a naštěstí to jde rychle. Další pravidlo pro vstup do komplexu nařizuje zakrytí hlavy, takže oba musíme nasadit šátky. U vchodu je několik univerzálních šátků na půjčení, ale z hygienických důvodů doporučujeme si přinést svoje. Pak už jen stačí si umýt ruce a chodidla a můžeme vstoupit dovnitř.

Chrámový komplex má čtvercový tvar a uprostřed je posvátné jezírko (sarovar) se samotným zlatým chrámem. Hari Mandir Sáhib (oficiální název chrámu) je propojený mostkem. Stojí na mramorovém podstavci a zbytek dvoupatrové stavby dotváří měděný plech, který je pozlacený několika tunami zlata. Gurudvára samozřejmě září na všechny strany a uchvacuje nás na první pohled. Uvnitř je uložena nejposvátnější kniha sikhismu a sbírka učení Guru Granth Sahib. My jako první obcházíme bazének s palácem dokola a pozorujeme stovky sikhů vykonávajících rituální koupel. Věří totiž, že voda v nádrži má obnovující síly a očišťuje karmu. Škoda jen, že zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř Zlatého chrámu, protože dlouhá fronta před ním je tak na dvě hodiny čekání.

Největší jídelna na světě

Místo toho jdeme vyzkoušet největší jídelnu na světě zvanou langar. Sikhové zde provozují komunitní kuchyň, která nakrmí každého bez ohledu na pohlaví, náboženství nebo původ, a denně je tu obslouženo kolem 100 000 lidí. Opravdu to tady je jako na běžícím páse. U vstupu dostáváme talíř a po chvilce jsme odvedeni do jídelny, kde nás usazují do dlouhé řady na zem. Kolem nás chodí sikhové a z plechových kbelíků naběračkami nandávají rýži, čočku, placky a sladkou rýži jako dezert. Není to zrovna estetické a chuťově dobré, ale určitě je to skvělý zážitek. Navíc vše tady funguje na principu dobrovolnictví a je to zdarma, takže o to víc si toho vážíme.

Tip: pokud máte zájem, můžete se také stát dobrovolníky a pomoct v kuchyni třeba s umýváním nádobí.

Smutný park Jallianwala Bagh

Nás už trochu tlačí čas, takže jen rychle nakukujeme do parku Jallianwala Bagh, kde stojí památník obětem nenásilného protestu za propuštění několika lídrů snažících se o nezávislost Indie. Až 1500 lidí bezdůvodně postříleli příslušníci Britské Indické armády 13. dubna 1919. Dodnes jsou zde ve zdech k vidění stopy po kulkách. Poněkud smutné na tom je, že jsme ze žádné takové události nepoučili a i v moderní době se dějí podobná zvěrstva.

Výlet na hranici Attari – Wagah

Z pochmurné nálady nás vytrhuje lehká nervozita z odjezdu autobusu. Ten si musíme správně najít na kruhovém objezdu s jezdeckou sochou Baba Deep Singh, jednoho z nejuznávanějších mučedníků v sikhismu. Naštěstí to jde i v ruchu Indie docela snadno a ve 2 můžeme vyrazit. Cesta dvoupatrovým autobusem s otevřenou střechou nás stojí něco málo přes 300 rs (90 Kč) na osobu. Přibližně 30 km na pákistánskou hranici zabere v hustém provozu okolo 1,5 h, ale vůbec nám to nevadí, protože se rozhlížíme kolem sebe a pozorujeme místní život. Na hranicích můžeme díky zahraničním pasům předběhnout dlouhé fronty Indů, a dokonce nás usazují na VIP místa tribuny.

Ceremoniál uzavírání hranic

Ceremoniál uzavírání hranic je známá show, která denně láká tisíce diváků. Symbol rivality obou zemí, ale i projev bratrství a spolupráce mezi oběma národy probíhá od roku 1959. Koná se každý den a začíná zhruba hodinu před západem slunce. Kolem 4. jsou tribuny plné a ceremoniál je zahájen. Na „naší“ indické straně nejprve tančí dámy v barevných hábitech, potom jsou na scéně vojačky točící s puškami jako mažoretky a následují pochodující vojáci. To vše za hlasité hudby a prokládáno hukotem a pokřikováním indických hesel typu „Hindustan Zindabad“ (Ať žije Indie!). Na pákistánské straně je publika o něco méně a taky mají trochu slabší rituál. Většina spočívá v nepřeberném množství otoček a mávání vlajkou.

Postupně přichází na scénu další vojáci, kteří různě pochodují a snaží se vykopnout nohy co nejvýše. Nejvíce se nám ale stejně líbí voják, který show uvádí a snaží se vyburcovat dav k co největšímu pokřiku, abychom byli hlasitější než pákistánská strana. Před 5. pak otevírají brány na hranici a vojáci dělají rituální pochodování na obou stranách současně. Následuje stažení vlajek, další pochodování, pokřiky a brány se zavírají. Nás pak čeká protlačení se davem k busu a po půl 6. se vydáváme autobusem zpět. Jsme tady začátkem prosince, takže v horním otevřeném patře už je po setmění docela zima.

Tip: na hraniční ceremoniál Attari – Wagah je nejlepší vyrazit dvoupatrovým autobusem „hop on hop off“. Lístky vám zarezervují na ubytování nebo se dají koupit u stánkových prodejců. Cena je okolo 300 rs. Možností jsou také sdílené taxi, ale ty jsou o něco dražší.

Rituál uzavírání Zlatého chrámu

Náš rušný den ještě nekončí a po večeři vyrážíme zpět do zlatého chrámu. Pořád toho nemáme dost (Míša už trochu jo) a jdeme se podívat na rituál jeho uzavírání (sukhasan). Během dne ve Zlatém paláci probíhá čtení ze svaté knihy Guru Granth Sahib a každý den je podle tradice kolem půl 10. večer kniha uzavřena a na nosítkách ji několik sikhů vynáší za zpěvu ven. Spolu s knihou se na pár hodin uzavírá také samotný chrám, ale v časných ranních hodinách je zase otevřen. I když k tomu nemáme úplně vztah, je to pro nás zase něco nového a jsme rádi, že jsme se i přes únavu odhodlali jít.

Zlatý chrám nám zůstává odepřen

Zlatý chrám se sice na noc uzavírá, ale kolem druhé ráno už je zase otevřený (celý komplex je jinak přístupný 24 h denně). Přes den se na jeho návštěvy stojí dlouhé fronty, a tak mám skvělý plán jít se tam podívat v noci. Budíček v půl 4. je krutý a vůbec se mi nechce vstávat. Je to ale moje poslední šance na nahlédnutí dovnitř, takže se překonávám a v polospánku vyrážím ke chrámu. Na ulicích různě polehávají lidi, psi a někteří jsou ještě/už vzhůru. Nejvíce jich pospává podél náměstí u vstupní brány do chrámového komplexu.

Stejně jako ve dne, i teď musím v šatně nechat boty, zakrýt si šátkem hlavu a v ledové vodě si umýt nohy. Chození boso po studeném mramoru člověka dostatečně probere, ale bohužel je to zbytečné. U vstupu do gurudváry je ještě delší fronta než ve dne. Chvilku zvažuju, že bych si ty dvě hodiny počkal, ale pak usuzuju, že spánek je mi milejší a vracím se zpět do postele. Škoda, mohl jsem si po všech těch bezesných nocích trochu odpočinout a zůstat spát, jenže kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to více.

Rozhledna Baba Atal Sahib

Snídani máme indickou. Dvě placky, ostrá čočka, stejně pálivé brambory a rajčatový salát s cibulí. To je pro nás doslova příliš ostrý start, protože jsme se sotva vzpamatovali z uvítacích střevních problémů v > Novém Dillí <. Nejhorší na tom je, že snídani máme v ceně, a čekáním na její dodání jsme ztratili hodinu. Alespoň to jistí banány, které se na ulici dají sehnat za pár kaček. Zklamanou, unavenou a naštvanou Míšu nechávám na pokoji a vydávám se na krátkou procházku k věži Baba Atal Sahib. Pro vstup platí stejná pravidla jako do palácového chrámu a po očistě stoupám točitými schody na 40 m vysokou mramorovou rozhlednu. Výhled je super. Krásně pod sebou mám Zlatý chrám a střechy okolních domů.

Tip: stejně jako do Golden Temple je i na rozhlednu vstup zdarma.

Vzpomínka na domov

S dobrou náladou se vracím na pokoj, kde nás čeká check-out. Je příjemné, že během celého pobytu v Asii nikdy majitelům nevadilo, když jsme si u nich nechali schované batohy. Vždy to bylo zdarma a bezpečné. Ještě máme skoro celý den na prohlídku města a nejprve zkoušíme park Ram Bagh Gardens. Kromě zelených papoušků alexandrů malých a veverek tady ale nic moc není. Za zmínku stojí skupinka mladých Indů, kteří mě za fotky nechávají posadit na jejich motorku. Do příště se budu muset naučit řadit, abych se při příští příležitosti alespoň rozjel.

Kousek od parku narážíme na Burger King a je to pro nás jasná volba. Trochu se stydíme, ale po dvou měsících v Asii už prahneme po připomínce Evropy. Za 380 rs (necelých 120 Kč) máme dva vegetariánské burgery, hranolky, dvě pepsi a dvě super zmrzliny se sušenkovým posypem. Je to příjemná změna a v pohodlných gaučích je radost sedět. Ze zmrzliny mám takovou radost, že ačkoliv jsem po překlimatizovaném autobuse a nočním chození na boso dost nachlazený, objednávám si ještě jednu.

Pevnost Gobindgarh Fort

Spokojení se přesouváme k pevnosti Gobindgarh Fort. Do pevnosti se platí vstup 400 rs/os. a jelikož Míšu lákají nabízené atrakce, jdeme dovnitř. Podobně jako ostatní pevnosti je uvnitř rozlehlá a prázdná, ale aktivity nám to vynahrazují. V ceně máme 7D kino s 20 minutovým animovaným příběhem, při kterém se s námi sedačky vrtí a občas nás něco šlehne přes nohy nebo kopne do zad. Mezi další lákadla patří jízda na dvoukole, střílení z luku, šipky, hod na koš nebo dva velbloudi, na kterých se kvůli naší váze nemůžeme projet. Jsou to sice takové aktivity pro děti, ale nás dva trouby to alespoň na chvilku odvádí od cestovního stereotypu. Jako poslední nahlížíme do mini muzea módy sikhhů, kde mají několik „outfitů“ a hlavně popisy všemožných druhů turbanů.

„Nepříjemný“ zážitek na závěr

Před vyzvednutím batohů ještě nahlížíme k paláci Shri Durgiana Mandir (Durgiana Temple), který je kopií Zlatého chrámu, akorát pro hinduisty. Stejně jako všechny kopie, i tato je o něco slabší, ale pokud máte čas, nakoukněte. Nás dnes večer čeká další přesun nočním autobusem, tentokrát do indického státu Rádžasthán. Kolem půl 7. jsme v kanceláři agentury, kde nás znuděný pracovník nechává čekat. Lístek jsme si koupili včera u stánkařů a moc nemáme potuchy, jak to v Indii funguje. Hlavou nám běží, jestli je ten naškrábaný kus papíru přezdívaný lístek vůbec platný, ale zatím to vypadá, že se nic neděje, takže jen sedíme a koukáme na indickou telku s hyperakčním pořadem ve stylu Walker Texas Ranger. Vypadá to, že agenturní zaměstnanec to fakt žere a naše otázky ohledně odjezdu busu ho dost obtěžují. Neumí anglicky, takže vždy jen mávne rukou, ať čekáme.

V půl 8., kdy jsme měli odjíždět, nás nakládají do tuk tuku s tím, že bus stojí někde 5 km odsud. Připraveni na všechny možné místní podvody, jim moc nevěříme, a striktně dáváme najevo, že odvoz platit nebudeme. Občas se totiž stává, že člověka rádi svezou za tučný poplatek k autobusu parkujícímu o pár set metrů vedle. Pak nás nechávají svému osudu a s řidičem vyrážíme kamsi skrz noční Amritsar. Zpětně jsou ty historky docela fajn, ale tyto momenty nesnáším. Zvláště, když bez vysvětlení najednou uhýbá do temné ulice. Aha, něco jen předává svému otci. Tak tentokrát nás asi nechtějí okrást. Po 20 minutách nás řidič vysazuje na výpadovce, kde podél krajnice stojí několik autobusů. Rukama a nohama se domlouváme s ostatními cestujícími, že náš bus přijede za chvíli a po pár minutách opravdu vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.

Kam dál?

Článek o Rádžasthánu a dalších místech Indie, která jsme navštívili, teprve připravujeme. Mezitím si můžete přečíst o top památkách v hlavním městě > Novém Dillí <, nebo několik článků z návštěvy sousedního > Nepálu <.

Mrkněte na naše video!

Určitě mrkněte na naše video, kde uvidíte celé posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem. Jedinečnou show na hraničním přechodu Attari – Wagah prostě musíte vidět.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Kromě hlavních památek najdete ve článku také naše zážitky, postřehy a tipy, na co si dát pozor.

První dojmy z města

Stačí jen 27 hodin v autobuse a jsme tady. V hlavním městě Indie. O Novém Dillí a Indii obecně se toho na internetu píše spousta. Hluk, prach, špína, smrad, podvůdky a lidé se záludnými úmysly na každém rohu. Z těch průvodců máme skoro až pocit, že se nás tu všichni budou snažit okrást. Na první pohled to ale vypadá celkem dobře. Žádné zácpy, skoro žádní lidi, paneláky, chodníky, zeleň a občas se během průjezdu městem ukáže i nějaký památník v monumentální velikosti. Do hotelu to máme ze zastávky cca 3,5 km, takže i přes Míšinu nevoli nasazujeme přervané bágly a vydáváme se vstříc betonové džungli.

Není to tak strašné, jak jsme čekali. Chodník máme skoro pro sebe, smrad žádný a provoz podobný jako v Nepálu. Čím se dostáváme více k hlavnímu vlakovému nádraží, tím roste počet lidí, stánkařů a odpadků, ale pořád je to něco, na co jsme dávno zvyklí z nepálského hlavního města Káthmándú. Jen je tu více lidí válejících se všude možně na zemi, mimo jiné i v odpadcích. Člověk neví, jestli jen spí nebo jsou mrtví, a ani to nehodláme zjišťovat. Spíš bychom tipovali, že jsou na nějakém fetu, protože někteří vypadají docela vysmátě. Míša si tu moc není jistá a řekl bych, že se i trochu bojí, ale to už tak s ní na poprvé asi je. Po příletu do Nepálu to bylo to samé.

Jak vypadá indický hotel?

Náš Klick Hotel International ležící ve čtvrti Paharganj je naštěstí jen trochu schovaný v úzkých temných přeplněných uličkách, takže se nemusíme pouštět moc „hluboko“. Později nám to už přijde normální, ale teď na poprvé máme pocit, že si na nás celá čtvrť ukazuje. Na recepci si musíme vyhádat snídani, kterou máme v ceně (360 Kč/noc) a můžeme se jít ubytovat. Pokoj je špinavý, všechno je takové zašlé, ve sprše jen studená voda a na povlečení lehké skvrny, ale za tu cenu toho moc nečekáme. Až později zjišťujeme, že v Indii se vyplatí spát v homestayích a guesthousech, které sice nejsou kvalitativně o moc lepší, ale jsou ještě levnější a majitelé se mnohem více starají. Hlavně, že tu s námi nebydlí žádná zvířátka, nebo o nich alespoň nevíme.

Noc je strašná. I když má ulice pod okny asi 4 m na šířku a není tam žádný provoz, tak projíždějící motorkáři prostě musí troubit. Stejně tak Indové mají potřebu neustále pokřikovat, psi musí nutně celou noc štěkat, a když kolem třetí ráno utichá kravál z ulice, začínají naši sousedé dělat bordel na hotelu. Po noci strávené v autobuse to je opravdu skvělá kombinace a nepomáhají ani špunty do uší. Stejně tak ani ranní čekání na snídani za moc nestojí. Každý máme toast zabalený v omeletě s chilli papričkami a nechutně sladké kafe. Příště se asi vykašlem na snídani v ceně. Zbytečně se kvůli tomu musí člověk dohadovat, každý se to snaží ošidit a v konečném výsledku vyjde levněji si snídani koupit někde bokem.

Tip: opravdu se vyplatí se ubytovávat v guesthousech a homestayích s dobrým hodnocením na booking.com. Naše doporučení je nebrat společnost OYO, pod níž spadá i Klick Hotel International.

Páteční mešita Jama Masjid

Dost bylo stěžování si, teď už konečně vyrážíme poznat město. Skrz ulice plné stánkařů, zvířat a zapletených drátů se vydáváme k hlavní mešitě Jama Masjid. Pořád někdo troubí, člověk se musí dívat kolem sebe, aby ho něco nepřejelo, a co chvíli nám někdo něco nabízí. Jsme totiž ve staré čtvrti, takže ulice jsou jiné, oproti novému městu. Přidává se k nám cyklorikšák, který neustále krouží kolem nás a snaží se nám nabídnout odvoz. Neúnavně jmenuje všechny možné památky a místa, kam by nás mohl zavést, ale my jsme naprosto spokojení pěšky. NE, pro Indy neznamená odpověď. Jako bychom nic neřekli, pořád krouží kolem nás a jede si svou. Jedinou záchranou je pro nás „úprk“ do mešity.

Vstup do Páteční mešity stojí 300 rs na osobu. Musíme si sundat boty a za 50 rs nám půjčují hábit pro Míšu, aby vůbec mohla dovnitř. I já musím mít zahalená kolena, takže si oblékám její sukni a oba vypadáme jako paka. Ani jsem nečekal, že mešita bude tak pěkná. Kromě pár turistů jsme tu úplně sami a můžeme si tak plně užít veliké prostranství s výhledem na mešitu a minarety. Po chvilce si všímáme, že za 100 rs/os. se dá vylézt i nahoru, takže neváháme, a stoupáme po úzkých točitých schodech na vrchol minaretu. Je odtud parádní výhled na mešitu a nebýt smogu, tak i na celé město. V 10 h přicházejí věřící, takže se náměstí pod námi začíná plnit a my se pomalu přesouváme k další památce.

Červená pevnost Red Fort

Na Red Fort to máme jen asi 10 minut pěšky a cestou překračujeme kromě odpadků také pár lidí spících na zemi zabalených v pytli. Nechápu, jak můžou spát na ostrůvku uprostřed hlavní silnice v takovém kraválu. My se pořádně nemůžeme vyspat ani v našem pokoji ve třetím patře a oni se válí na ulici jakoby nic. Vstup do Červené pevnosti je opět placený a každý to máme za 600 rs. 120 Kč za prohlídku symbolu města není moc, ale pro představu to máme jako cizinci 12 x dražší než místní. Pevnost je docela pěkná, uvnitř je spousta místa, ale asi jsme od toho čekali trochu více. Přece jen je to jen pár budov (ačkoliv pěkných) a jeden mramorový podstavec pro trůn.

Na druhou stranu je fajn, že je tu naprostý klid a člověk si tak může nerušeně sednout a na chvíli se najíst nebo jen tak pozorovat místní druh veverek indických, případně papoušků. Kromě pár selfíček tady totiž po nás nikdo nic nechce. V ulicích jsme sice byli jen pár minut, ale už máme dost neustálého pokřikování: „hello my friend!“, „tuk tuk?“, „taxi?“, „tuk tuk?“, „where are you going?“, „rikshaw?“. Je nám jasné, že potřebují vydělat, ale kdyby trochu ubrali na důrazu, nezlobili bychom se.

Tip: vstupenky do památek si vždy kupujte pouze u prodejních okének vedle vstupu, případně online.

Staré Dillí a trh s kořením

Hned naproti pevnosti je vstupní brána do Starého Dillí, takže po prohlídce se pouštíme hlavní ulicí Chandni Chok. Je tady šílený mumraj lidí, rikš, obchodů, ale jinak asi nic speciálního. Navíc se Míša pořád dost bojí (zbytečně), takže se nechce pustit žádnou úzkou temnou uličkou, které jsou ještě plnější lidí, a určitě by tam bylo něco zajímavého. Daří se mi ji přemluvit akorát na nakouknutí do šíleného zastřešeného tržiště Lajpat Rai Market, které oplývá elektronikou pochybného původu, a pozorování dalšího tržiště Spice Market, kde mají snad všechny druhy koření a oříšků. Vůně koření jsou tak intenzivní, že se několikrát rozkašláváme jen z postávání na ulici.

Raj Ghat – místo, kde byl zpopelněn Mahátma Ghándí

Na další místo to máme trochu dál, takže poprvé zkoušíme usmlouvat rikšu. 3 km nás vychází na 80 rs. Sice nikdy nepojedeme za ceny jako místní, ale i tak je to slušná cena. Hlavně si člověk musí stát při smlouvání za svým, a taky poznat, kdy už nemá smysl se hádat o 10 rupek (3 Kč). Raj Ghat je další fajn místo, kde se člověk může schovat před rušnými ulicemi a zároveň je to i místo, kde byl 31. 1. 1948 zpopelněn Mahátma Ghándí – právník a bojovník za nezávislost Indie. Má tady takový malý památník a celkově není park vůbec špatný. Docela nás překvapuje, kolik tady v Indii mají pěkných usměvavých holek, a že i muslimky se nebojí nás oslovit. Jeden z dalších rozdílů oproti > Nepálu <.

Tip: pozor na cestování rikšou. Cenu si vždy domluvte dopředu (jasně stanovte rupie) a počítejte s tím, že první jejich navrhnutá cena je minimálně dvojnásobná oproti normálu. Taky výmluvy typu … musíme jet delší cestou, protože je zácpa nebo uzavřená silnice, už jsou dávno prokouknuté.

Metro v Novém Dillí

Rikšu už jsme vyzkoušeli, tak teď je načase prozkoumat metro. Je třeba říct, že nás město opět příjemně překvapuje. Stanice jsou čisté, přehledné, lidi upravení a nikde žádný nepořádek. Tak možná ty vstupní kontroly s rentgenem jako na letišti mají smysl. Také systém jízdenek je jednoduchý jako žebřík. Na automatu vyberete cílovou stanici, vhodíte peníze a dostanete žeton. Ten při vstupu přiložíte pro průchod turniketem a při výstupu vhodíte dovnitř, aby vás turniket pustil ven. Jen při přestupu nesmíte vyjít turniketem ven, protože byste si jako my museli koupit nový žeton. No co, nikdo není dokonalý a za dalších 30 rs se už úspěšně dostáváme k Akšardhamu.

Tip: rentgenové kontroly neberou v metru a na některých vlakových nádražích moc vážně, ale i tak nám jednou vyhmátli nožík. Pokud o něj nechcete přijít, je možná lepší jej nechat na hotelu.

Palácový komplex Akšardham

Hinduistický palácový komplex zasvěcený Svámínárájanovi, zakladatelovi višnuistické sekty, je opravdu monumentální stavba, která vás uchvátí na první pohled. Uvnitř je zakázáno fotit, takže mobily s batohem bohužel musíme nechat v šatně a po další prohlídce jako na letišti můžeme zdarma vstoupit dovnitř. Je to fakt škoda, že nemůžeme dělat fotky. Něco tak pěkného a do detailu propracovaného jsme už dlouho neviděli. Každý kousek paláce byl pečlivě vytvarován a promyšlen včetně sloupů, stropů i 148 soch slonů v okolí paláce. Oba jsme s Míšou z toho nadšení, a dokonce si za 200 rs necháváme udělat dvě fotky, ať máme alespoň nějakou památku.

Náměstí Connaught Place

Náš dnešní den zakončujeme na moderním náměstí Connaught Place. Lidově řečeno je to takový velký kruhový objezd lemovaný na místní poměry luxusními obchody. Uprostřed je park s tančící a světélkující fontánou, která se rozezní po západu slunce, ale jinak nic extra. Pokud nemáte v plánu nakupovat, ani tu nemusíte jezdit.

Tip: za prohlídku by spíše stála nedaleká observatoř Jantar Mantar, ale tu jsme bohužel z časových důvodů nestihli.

Problémy hned o rána

Přišli jsme na nový systém, jak se zbavit hluku. Špunt v jednom uchu a sluchátko s něčím puštěným v druhém. Takhle se mi spí docela dobře a neruší mě tolik kravál od sousedů. Míša takové štěstí nemá a zase je chudák polovinu noci vzhůru. Já se zas budím se střevními obtížemi a doufám, že to nebude moc vážné. Při objednání snídaně nám tvrdí, že kuchyň kvůli „technickým“ problémům otevře až po 10., což je nám k ničemu. Jediné, co nabízí, je možnost objednání placky (paratha) plněné bramborem a chilli + čaj. Není to moc dobré, takže Míša nejí vůbec a já si dávám tak půlku. Ani k čaji, ke kterému nám donáší špinavé hrnky, nemáme moc důvěry, ale když už jsem kvůli němu sešel až na recepci, tak ho musíme vypít.

Chrám Laxminarayan a nešťastné hledání

Kolem 9. vyrážíme na památky a není mi vůbec dobře. Vykračujeme pomalým krokem a mám pocit, že každou chvíli ze mě snídaně půjde ven. Po 2,5 km dorážíme k Laxminarayan Temple, který je zasvěcený bohyni Lakšmí, manželce boha Višnua. Vstup dovnitř je zdarma, akorát si zas musíme sundat boty a odložit telefony. Je to škoda, protože je to zase moc pěkné a fotky by opravdu stály za to. Člověk by si to prohlížel i více, ale fakt mi není dobře, takže po chvilce pozvolna pokračujeme dále.

Naším dalším cílem je prezidentské sídlo Rashtrapati Bhavan, ale vůbec se k němu ze strany nedá dostat. Stejně je to i s budovou parlamentu, takže jediné, co můžeme vidět, je bílá gurudwára Rakab Ganj Sahib. Není to asi zrovna turistické místo, protože tu jsou jen místní sikhové a moc mezi ně nezapadáme. Už máme 11 hodin, přes 5 km v nohách a zatím jsme toho moc neviděli. Navíc jsme oba po včerejšku zničení a mi je pořád zle, takže se tuk tukem necháváme odvézt k India Gate.

Památník India Gate a pevnost Purana Qila

Památník indickým bojovníkům v první světové válce určitě patří mezi top památky a zajímavá místa Dillí. Svým vzhledem připomíná vítězný oblouk v Paříži. Akorát nám kazí náladu všichni ti šmelináři, kteří nám chtějí za peníze udělat fotku, vyčistit uši nebo střelit brýle. Občas to fakt přehání a nenechají člověka chvíli v klidu sedět. Taky jako na potvoru se s námi dnes chce každý fotit, takže několikrát musím potlačit pocit na zvracení a pokusit se o křivý úsměv. Za India Gate míjíme další památník National War Memorial a rikšou se přesouváme k pevnosti Purana Qila. Vstupné je tentokrát jen 300 rs/os., ale v překladu Stará pevnost bohužel nestojí za to. Pár historických budov, palmy, veverky a toť vše. Bohatě stačí, když navštívíte jen Red Fort.

Humájúnova hrobka

Naopak Humájúnova hrobka je místem, které byste při své návštěvě Nového Dillí vynechat neměli. Komplex budov sloužící k uchování ostatků historicky druhého panovníka Mughalské říše, císaře Humájúna, je zapsán na seznamu UNESCO a vstupné pro cizince stojí 600 rs. Císař si nechal postavit opravdu velkolepou hrobku a celá stavba stojící na 10 m vysokém podstavci je opravdu nádherná. Stejně tak i okolní budovy a celý park. Z té krásy mě přechází nejen zrak, ale i žaludek a vše jde ze mě za stromkem ven. Naštěstí je kmen dost silný na to, aby zakryl tu ostudu, a dělá se mi o něco lépe.

Cesta na metro je zase zážitková. Potkáváme potkany, kozy, opice, lidi spící podél silnic a spoustu další pro Evropany netradičních věcí, které jsou ale v Asii (a hlavně v Indii) úplně normální. Škoda, že nemůžeme narazit na tak normální věc, jako je obchod s potravinami. To je v Indii vzácnost a jediné, co nás zachraňuje je benzínka. Před návratem na pokoj se ještě zastavujeme u prezidentského paláce a tentokrát máme více štěstí. Sice nás nepustí dál než k budovám ministerstev, ale můžeme jej vidět alespoň z dálky a stejně tak i budovu parlamentu.

Tip: pokud chcete vidět sídlo prezidenta, tak nejlepší možností je jít od zastávky metra Central Secretariat.

Nemoc Delhi Belly

Návrat metrem na hotel už je takový pochmurný, protože se dělá špatně i Míše a na pokoj se plazíme z posledních sil. Bylo mi divné, že mi je celý den blbě a jí nic není, a jako vždy to chudák schytává mnohem hůře. Zvracení, průjem, teploty a celková vyčerpanost. O Indii se obecně ví, že uvítací střevní potíže čekají skoro na všechny turisty a v Dillí pro to dokonce mají speciální název Delhi Belly. Neférové je, že všechnu vodu máme balenou nebo filtrovanou (i na čištění zubů), žádné zkažené jídlo jsme nejedli, a stejně jsme se tomu nevyhnuli. Asi s tím člověk nic neudělá.

Lotosový chrám

Jak rychle nemoc přišla, tak i odešla a ráno je nám oběma lépe. Dnes večer nás čeká přesun na sever, do posvátného města Sikhů – Amritsaru. Do večera ale máme dost času, a tak se ještě co nejvíce snažíme poznat Nové Dillí – top památky a zajímavá místa. Jako první vyrážíme k Lotosovému chrámu, který patří mezi nejnavštěvovanější památky světa. Vstupné dovnitř je paradoxně zdarma, jen si musíme zout boty, což je jen drobnost. Bahaistická svatyně má 27 listů a z venku vypadá opravdu nádherně. Uvnitř je to samozřejmě taky krásné, jen bychom čekali interiér trochu plnější. V podstatě jsou tam jen lavice na sezení.

Tip: k Lotosovému chrámu vás nepustí s jídlem ani pitím (kromě vody). Svačinu tak budete muset sníst u vstupní brány.

Komplex a minaret Kutub Minár

Výhodou Lotosového paláce je, že se nachází jen 5 minut chůze od metra. Ke komplexu Kutub Minár je to o něco dál a člověk musí šlapat 1,5 km podél hlavní ulice nebo si vzít tuk tuk. Taky už po nás chtějí vstupné a jako cizinci to máme za 600 rs/os. Celým komplexem pak můžeme volně procházet a obdivovat nádherné historické stavby včetně 72 m vysokého minaretu Kutub Minár, který je nejvyšší v Indii. Podobně jako na ostatních památkách, i tady jsme pro místní největší atrakcí my, a všichni by se s námi chtěli fotit. Stačí zapózovat jedné rodině a už je kolem nás dalších 10 Indů. Ze začátku je to milé, ale po chvilce už je to otravné.

Tip: pokud zvolíte pro přesun tuk tuk a chcete ušetřit, nenechte se zlákat řidiči stojícími hned u východu z památek. Mají vás vytipované a čekají pořádné rito. Pro lepší cenu stačí poodejít třeba 100 m od východu z památky a někoho si stopnout.

Pohodové zahrady Lodi Gardens

Naším posledním „must see“ jsou zahrady Lodi Gardens. Původně se nám tu ani nechtělo, ale nakonec jsme rádi, že jsme šli. Park je klidný, čistý a nabízí spoustu zajímavých památek, které slouží jako hrobky (vše zdarma). Procházíme se, užíváme si klidu a občas nám nad hlavou prolétne alexandr malý (papoušek). Vůbec si nepřipadáme, že jsme v Indii. Žádný ruch, fronty, hlasití Indové nebo nepořádek. Ideální místo pro odpočinek před celonočním přesunem autobusem.

Nové Dillí – top památky a zajímavá místa

Nové Dillí toho k vidění nabízí opravdu hodně. Pro přehlednost jsme pro vás vypsali hlavní místa, která byste neměli vynechat, do seznamu níže:

• Páteční mešita Jama Masjid (300 rs/os.),
• Červená pevnost (Red Fort – 600 rs/os.),
• centrum Starého Dillí (zdarma),
• palácový komplex Akšardham (zdarma),
• památník India Gate (zdarma),
• Humájúnova hrobka (600 rs/os.),
• Lotosový chrám (zdarma),
• komplex a minaret Kutub Minár (600 rs/os.).

Kam dál?

Zhruba 20milionová metropole byla pro nás vstupní branou do Indie. Z Dillí jsme se vypravili na sever, kde jsme prozkoumali > posvátné město Sikhů Amritsar < a pak zamířili poznat jeden z nejchudších států Indie – Rádžasthán. Následovala dvě významná indická města Ágra a Váránasí a náš pobyt jsme zakončili v přímořském státě Goa. O všech těchto místech pro vás brzy připravíme článek.

Mrkněte na naše video!

Nové Dillí – top památky a zajímavá místa můžete shlédnout také v našem videu 🙂

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Nové Dillí – top památky a zajímavá místa se nejdříve objevil na Discover the world cz.